Po dlouhých devíti letech se David Fincher vrací k žánru, který jej v devadesátých letech katapultoval mezi režijní elitu. Nadšení nedočkavých fanoušků rovněž vystupňovala i účast Andrewa Kevina Walkera, jehož nihilistický scénář dokázal z přelomového snímku Sedm (1995) učinit absolutní klasiku a jeden z nejlepších thrillerů všech dob. Opětovnou spolupráci dvou géniů, z nichž jeden bravurně ovládá režijní řemeslo a ten druhý pero, považují mnozí za příslib filmové události roku. O tom, zdali čerstvě vypuštěný Zabiják (2023) dokázal naplnit nemalá očekávání si povíme něco více v této recenzi. Věřte, že po nudném, byť režijně vyšperkovaném autobiografickém dramatu Mank (2020), jsem si nepřál nic jiného než pořádný thriller, který by Finchera opět dosadil na trůn mezi mistry temných příběhů. S menší opatrností prohlašuji, že cíl mise byl splněn, byť několik výhrad by se našlo.
V případě této recenze nelze začít jinak než u třináctisvazkového komiksu The Killer (1998), od francouzského spisovatele Matze (Alexis Nolent) a výtvarníka Luca Jacamona. Právě jejich stejnojmenné dílo se v očích Finchera stalo ideálním materiálem pro filmovou inkarnaci. Komiks sledující počínání a rutinní návyky bezejmenného nájemného zabijáka, získal řadu ocenění a těší se vytrvalé přízni čtenářů. Mezi lety 2021 - 2023 dokonce získal rozšíření v podobě dalších čtyř příběhů. Zkrátka horké zboží pro nenechavá chapadla filmových studií.
Budoucí filmový projekt začal nabývat konkrétní podobu již v roce 2007. Na palubu obratem zamířil Fincher, přičemž pozici výkonného producenta měl zajistit Brad Pitt a distribuce byla přislíbena Paramount Pictures. Původní verzi scénáře zpracoval Allesandro Camon, později autor solidního válečného dramatu Posel (2009). Ideální podmínky, alespoň na první pohled. Vnitřní třenice ohledně financování, režijní vize a neustálé výpady distributora ale smělé plány pohřbily pod zem. Fincher následovaný Pittem si dali čelem vzad a společně ukuchtili ambiciózní fantasy Podivuhodný příběh Benjamina Buttona (2008). Krásná záplata pro zklamané fandy. Osud thrilleru Zabiják se znovu nadechl v okamžiku, kdy Fincher pečlivě prozkoumal terén u streamovací služby Netflix. Dohlížení na projekty z pozice výkonného producenta, vymodlený seriál Mindhunter (2017 - 2019) a další zhmotněný sen v podobě zmiňovaného snímku Mank. Režisér se u streamovacího giganta více než zabydlel. Pak už se vše začalo konečně hýbat.
Začátkem února roku 2021 podepsal režisér smlouvu o natočení Zabijáka. Producentské otěže převzal osvědčený Ceán Saffin, scénář od píky překopal Andrew Kevin Walker a hlavní roli přijmul oblíbený herec Michael Fassbender, na přímé doporučení scenáristy. Jakmile druhou klíčovou roli obsadila fotogenická Tilda Swinton, mohli kameraman Erik Messerschmidt s režisérem začít probírat umělecký koncept filmu. Natáčení vypuklo v Paříži, konkrétně ve druhé polovině listopadu 2021 a skončilo v březnu na půdě USA následujícího roku. Poslední záběry byly pořízeny v americkém státě Illinois. Obligátní formality máme za sebou. Teď už k samotnému filmu.
Příběh začíná popisnou i vizuální charakteristikou jednoho záhadného jedince. Jaký je? Chladnokrevný, bez emocí a empatie. Člověk, pro něhož jsou ostatní lidé pouhé objekty, které může odstranit a za čistě provedenou „práci“ inkasovat adekvátní odměnu. Takový je hlavní antihrdina stylotvorného Davida Finchera, a přesně tak nám jej režisér vykreslí v úvodní dechberoucí sekvenci. Bezejmenný vrah (Michael Fassbender) kontroluje své perfektně seřízené náčiní v podobě dlouhé pušky se zaměřovačem a speciálním střelivem. Nemá kam spěchat. Divák poslouchá myšlenky, filozofické poučky, zásady. Sledujeme jeho dechová cvičení, koncentraci a poslech oblíbené hudby. Hledí skrze okno hotelu do temných ulic noční Paříže a čeká na svůj cíl: „Pokud nemáte rádi nudu, tato práce pravděpodobně není pro vás.“ Permanentní voiceover je klidný, bezbarvý, trochu afektovaný. Zjišťujeme, že cynismus a nulová empatie jsou vhodnými povahovými rysy, pokud vykonáváte povolání nájemného vraha. Cíl se nakonec objeví, ale je ve společnosti ještě jedné osoby. Vrah vystřelí. Navzdory pečlivým přípravám však letící kulka mine cíl a zabije doprovod. Vrah je s největší pravděpodobností spatřen. Začíná dlouhý útěk před zákony, před svými nebezpečnými kolegy a možná i před sebou samým.
Předpokládám, že výše uvedené řádky mohou vyvolávat pocity jisté analogie s nekonečnou sérií John Wick (2014 - 2023), ale opak je pravdou. Novinka Davida Finchera má daleko blíže k francouzské mysteriózní kriminálce Samuraj (1967) s Alainem Delonem v hlavní roli. I zde se ve středu dění nachází izolovaný, málomluvný antihrdina, který začne být pro podsvětí poněkud nepohodlný. Avšak zatímco klasika Jeana-Pierra Mellvila je dokonalou studií samoty, Fincher natočil film o čekání na zabíjení. Čekat musí i trpělivý divák, ale jelikož je v obraze téměř neustále přítomen charismatický Fassbender, vůbec to nevadí. Stačí sledovat jeho rutinu, zvyky, opakující se gesta, věty, chladnokrevnost či precizní provádění kliků v gumových rukavicích. To on je středobodem, v němž se koncentruje většina mrazivé atmosféry. V jeho přípravách a chování lze spatřit vizuální střípky z raných děl Martina Scorseseho, Briana De Palmy nebo filmu Den Šakala (1973) od Freda Zinnemanna. Při sledování si začneme uvědomovat magii režijních schopností Finchera, která nás staví nejen do kůže vraha, ale nutí nás rovněž být na jeho straně. Přesněji řečeno, chceme vidět, jak své vražedné zakázky provádí.
Příprava dokonale provedené vraždy je souborem řetězících se úkonů a odpočítáváním dlouhých hodin, ale Fincher tyto sekvence konstruuje s precizností švýcarského hodináře, což efektně umocňuje pocit všudypřítomného napětí a jakési nedočkavosti. Je v tom cítit jistý prvek vzájemného zrcadlení. Fassbenderův vrah je závislý na obsesivním promýšlení každého detailu, kde neexistuje místo pro chyby. Podobným způsobem pracuje i režisér. Pečlivě zpracovaný scénář je návodem, dle nějž Fincher vykresluje nihilisticky tónovanou fresku o postupu vpřed, zabalenou do neo-noirových kulis.
Zabijákova dokonalá fasáda se začne rozpadat v okamžiku, kdy selže. Samozřejmě, že má i pro tyto případy vždy připravené únikové cesty. Jak jinak, opět detailně naplánované. Selhání v takové branži je příslibem průšvihu, což potvrdí i návštěva soukromého domu v Dominikánské republice, kde došlo k brutálnímu přepadení jeho ženy. Zbídačená Magdala (Sophie Charlotte) leží v nemocnici. Je jasné, že ti, co jí tolik ublížili, šli po našem hlavním antihrdinovi. Každá chyba nese následky. Tuto logiku si uvědomuje i vrah. Proti katovi se obrátili kati. Ten, který se úzkostlivou pečlivostí a jasně daným kodexem snaží učinit z vraždy perfektně naprogramovaný systém, je ještě pořád člověkem z masa a kostí. Možná, že pod tvrdou slupkou skrývá Fassbenderova postava přeci jen nějaké city. Na tomto místě bych však s popisem dějových zákrut raději přestal. Nerad bych vám zkazil všechna překvapení.
Po technické stránce nelze filmu nic vytknout. Fincher na sebe vrství perfektně ošetřené scény, točené s virtuózní zručností. Výborná je třeba pasáž, kdy se zabiják v přestrojení snaží dostat do kanceláře svého advokáta Hodgese (Charles Parnell). Úplně jsem si při sledování vzpomněl na počítačovou hru Hitman: Codename 47 (2000). Přesto si troufám tvrdit, že perfektně natočená úvodní sekvence je zároveň nejsilnější částí filmu. Zbytek stopáže má v rukávu i další parádní čísla, v nichž režisér neúprosně utahuje šrouby napětí, ale jde spíše o slepenec archetypálně podaných variací na scény a postavy, jaké jsme mohli vidět v řadě dalších podobně laděných filmech. Tím se dostávám k poněkud komplikované formě snímku. Zabiják mi totiž nepřijde jako projekt, který svou sílu čerpá z celku, ale z dílčích jednotlivostí. Divácky atraktivní Úkryt (2002) či o poznání náročnější Zodiac (2007), dávaly divákům pocit ucelenosti. Zabiják je hlavně souborem technicky skvěle zvládnutých scén, kterým však schází pomyslná obruč. Lano, jež celek svazuje pevným uzlem.
Tento hypotetický problém se v očích diváků může lišit kus od kusu. Další věcí, kterou musím zmínit, je celkový dojem. Zabiják je nesmírně chladný film. Ten nejchladnější, jaký kdy David Fincher natočil. Patrně šlo o tvůrčí záměr, aby obsah více korespondoval s cynickou duší hlavního protagonisty. Přesto jde o podstatný prvek, který může kde kdo vnímat v rovině záporu. Osobně jsem očekával i drtivější závěr s nějakým temným poselstvím mistra Walkera. Ani tahle drobná popíchnutí však snímek nijak zásadně nesrážejí. Je zkrátka dobré vědět, co od Zabijáka vlastně očekáváte. Nonstop akci hledejte někde jinde. Pokud vás ale zajímá nahlédnutí do života jedné temné duše a máte slabost pro hutné thrillery, pak není důvod váhat. Výsledný produkt navíc skvěle vyšperkoval ponurý hudební vklad Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Závěrečné shrnutí je jednoduché. Tvůrčí Olymp už má David Fincher patrně dávno za sebou, což ovšem neznamená, že vysoce nastavenou laťku nedokáže podlézt s elegancí sobě vlastní.
