ARCHITECTS překvapili. Původní místo konání v klubu Futurum bylo velmi rychle vyprodáno a podařilo se vyprodat i dvojnásobně větší kapacitu klubu Roxy, podobně jako to nedávno dokázali například takoví IN FLAMES. Překvapili vlastně i sami sebe, neboť Sam Carter při koncertu několikrát dojatě připomenul, že v Praze hrají z celého turné v největším klubu a tolik fanoušků vůbec nečekali.

U vstupu asi čtyřicetimetrová fronta, v klubu hned u prvních hrajících plno. Převažují kids, u kterých mám pocit, že přišli hlavně na BLESS THE FALL. První COUNTERPARTS rozjíždějí celý večer svým melodickým hardcorem a daří se jim na první předkapelu více než dobře. Mladičtí kytaristé sice působí na velkém podiu trochu neohrabaně, ale vlastně sympaticky. Zpěvák Brendan Murphy dává do setu vše a rychle si získává obecenstvo na svoji stranu. Už u první kapely se tak roztáčí celké circle pity a vzniká hromadná veslice přes polovinu šířky klubu.

BLESS THE FALL jsem měl možnost vidět zhruba před dvěma lety na „Never Say Die Tour“ a musím kvitovat minimálně lepší, i když zdaleka ne dokonalý zvuk, ve kterém bylo minimálně čitelné to, že kytaristé krom machrování i opravdu hrají. Trochu mě překvapuje, že BLESS THE FALL si jako jediní z celého večera sami nezvučili aparáty a na pódium přišli až na počátku koncertu. Jak EVERY TIME I DIE, tak dokonce i ARCHITECTS si přitom sami bez jakýchkoliv hvězdných manýrů své nástroje přinesli i nazvučili.

Hned v úvodu setu začíná šíleství v pitu. Poloha hlasu Beau Bokana je mi značně nepříjemná svojí barvou ,a když se k tomu přidá i značná intonační labilita, pokládám si opět otázku, co na této kapele kdo vidí. Když se otáčím, dostávám částečně odpověď. Za mnou je armáda zasněných dívek, jejichž oči přímo visí na každém gestu čtyřiadvacetilého plejboje Elliota, který si svou slávu na pódiu náležitě užívá. U zpěváka Baua stejně jako ve Futuru probíhá závod fanynek v tom, kdo se dostane rukou blíž zpěvákovu rozkroku. Publikum ale jede a v kotli se řádí. Po konci setu se sálem rozléhá „Last Resort“ od PAPA ROACH následovaná LIMP BIZKIT, což způsobuje pozdvižení, při kterém se v moshingu pokračuje na reprodukovanou numetalovou hudbu. Vlastně to moc velká změna není.

Když se na scénu stěhují EVERY TIME I DIE, slečna přede mnou utrousí poznámku „Jé ty tu budou hrát taky? Vždyť jsou staří!“, čímž reaguje na zarostlého medvěda Andyho Williamse, táhnoucího na scénu kytaru. EVERY TIME I DIE začínají set z nového alba klipovým dvojblokem „Thirst“ a „Decayin´ With The Boys“. Ačkoliv do setu dávají o mnoho víc energie, než BLESS THE FALL, je odezva od publika o poznání vlažnější. I tentokráte má zvuk k dokonalosti poměrně daleko. Konec setu patří skladbě „Moor“, která začíná zefektovaným klavírem, při které Keith Buckley stojí v úzkém kuželu světla a čistě zpívá počátek a já musím uznat, že oproti desce má živě jednoznačně své kouzlo.

ARCHITCTS kralují. Nástup se skladbou „Broken Cross“ působí v publiku jako hozený odjištěný granát. Konečně mám pocit, že tady s lidmi hýbe opravdu hlavně ta hudba. Ne, že by ARCHITECTS působili nějak staticky, Sam Carter je neustále v pohybu, ale na obou kytaristech je vidět, že je pro ně přednější koncert korektně odehrát, než předvádět rockové pózy. Možná i díky tomu působí celý set civilněji a pro mě osobně i sympatičtěji.

Palivo koncertu tvoří hlavně nová deska, výlety k dřívějšímu materiálu, jakým byla například skladba „Devil´s Island“ jsou dost ojedinělé. Bohužel. I přes to je koncert napěchován až po okraj jiskrnou energií, skvělými hráčskými výkony a konečně i čitelnějším, i když celkem přehuleným zvukem. Za zmínku rozhodně stál kotel. To, co se tu dělo, ta obrovská erupce energie, bylo nakažlivé a rozhodně srovnatelné s atmosférou, která zaplavila Roxy před půl rokem při PARKWAY DRIVE.

Všímám si ještě jedné věci. Když jsem byl nedávno v Roxy na zmíněných PARKWAY DRIVE, byl obrovský problém se stagedivingem, kdy ochranka vůbec nezvládala plavce, kteří ke scéně putovali z pitu. Protentokráte byl koridor před scénou širší a ačkoliv ochranka fans na pódium nepouštěla, oproti minulosti se je celkem kultivovaně snažila zachytávat a koridorem pouštět zpátky do sálu.