Sebranku okolo desperáta Lemmyho Kilmistera netřeba nějak sáhodlouze představovat, a tak přejdu ihned k podstatě věci, a tou je recenze jejich právě vycházejícího, již 17. studiového alba. Ještě před vypuštěním novinky „Inferno“ se Lemmy netajil tím, že není zas až tak spokojen s výsledkem a označil desku za méně průraznou. Protichůdný názor zastával kytarista Phil Campbell, který naopak tvrdil, že jde o velmi povedený materiál. Tak tedy jak se věci mají?
Album „Inferno“ poslouchám již asi po páté a myslím, že je v rámci předem dané šablony vše v naprostém pořádku. A tak nám MOTÖRHEAD s dvouletou pravidelností servírují další porci svého metalově drsňáckého rock n´rollu. Myslím, že na světě není jediný posluchač znalý tvorby této kapely, který by si vsadil na neočekávaný úhyb MOTÖRHEAD ze svého stylu. Deska startuje zuřivým otvírákem „Terminal Show“, který patří k tomu nejlepšímu co album nabízí. A Lemmy v ní dá všem pochybovačům jasně najevo, že v devětapadesáti se do důchodu ještě nechodí. Ve skladbě hostuje i Steve Vai, který zde vystřihl báječné sóličko. Následující „Killers“ s riffem ala N.W.O.B.H.M. není tak přímočará, zato je však zřejmě jednou z nejhitovějších skladeb. Jestli se vůbec takhle dá některá ze skladeb MOTÖRHEAD označit. Zkrátka klasika, která by se mohla objevit jak na desce „Overkill“, tak třeba na „Bastards“. To samé můžeme tvrdit i o čtvrté „Suicide“, hrané v středním tempu. Všimněte si v ní toho parádního riffu, ze kterého vyzařuje pradávná podstata dění na Britských ostrovech. Skladbu zkrášluje několik výtečných kytarových sól Phila Campbella. Mezi oběma zde zmíněnými písněmi je však jeden z nejtvrdších kousků nahrávky – temný zatěžkaný song „In The Name Of Tragedy“. V této skladbě dosahuje Lemmyho sípák zvířecího zabarvení. Povedená a v kontextu tvorby MOTÖRHEAD modernější riffová záležitost.
Z dalších skladeb vypíchnu třeba „Life´s A Bitch, která se nese v duchu syrového boogie podobně jako třeba památná skladba „Going To Brazil“ z alba „1916“ z jedenadevadesátého. Mým osobním favoritem je sedmá skladba „In The Black“, která reprezentuje spíše tvrdší tvář kapely. Ne příliš rychlý za to však náležitě hutný takřka až thrashový riff valí toto bezmála pětiminutové monstrum silou orkánu. Za nepříliš vydařenou shledávám spíše druhou polovinu alba, kde v skladbách chybí potřebný nápad a neočekávané obohacení. A tak třeba „Fight“ , „In The Year Of The Wolf“ či „Keys To The Kingdom“ jsou pouze vatovitými vycpávkami. Osvěžení se však vyskytuje až v samotném závěru kde ve „Whoracle Blues“ přehrává Lemmy znamenité dřevní akustické blues. Vzhledem k Lemmyho náklonnosti k starým bluesovým formacím 60. let se divím, že jej kapela realizovala až na této desce.
Co závěrem dodat? Standartní práce Lemmyho ikony, výtečný kytarista Phil Campbell i mistr bicí baterie Mikkey Dee. V hodnocení skladeb spíše půl na půl, takže v kontextu tvorby MOTÖRHEAD spíše horší průměr. Nejslabší deskou pro mne stále zůstává „Snake Bite Love“.
