MOTÖRHEAD zapomínají stárnout. Ačkoli! Kdybyste se zeptali Lemmyho Killmistera, jakže to v tom životě jde, dozajista by vám odpověděl, že to už nejni jako za starejch časů. Dneska že si vymlaskne před spaním svojí litrovku bourbonu a má vystaráno. Inu, co byste také chtěli od člověka s tak bohatou životní minulostí... Jenže elixír Lemmyho mládí tkví právě v této kapele, se kterou už nespočet let brázdí neúnavně svět. A též vydává alba, která jsou si podobná jako bradavice bradavici, což jim ovšem pranic neubírá na kvalitě. V tom to vlastně všechno vězí – tohle trio vyhlásilo válku času a pokroku a zatvrzele si drhne svojí notu. A dělá to tak dobře, že pojem kult je zcela na místě.

Dalším milníkem na cestě k poslednímu panáku je album, otitulované jako Hammered. Takže – co vlastně chcete slyšet? Znalci MOTÖRHEAD mají jasno už více než dvě desítky let a ty nepřekvapím ani já, ani Lemmy a spol. Neználkům mohu posloužit malým vodítkem – klasický rock´n´roll, podaný s neskutečnou vervou, opravdovostí a tvrdostí, která krystalizuje ve vychlastaném chrchláku pana Killmistera. Navíc přiostřený metalovým tabaskem... Že chcete slyšet víc? Inu dobrá, dobrá...

Pokud očekáváte, že Hammered zůstane věrné svému názvu a přibije vás ihned strašlivým úderem k matičce zemi, budete přeci jen překvapeni... Narozdíl od minulého nekompromisního výkřiku MY JSME MOTÖRHEAD!!! se totiž začíná téměř něžně. Střední tempo, až netypicky chytlavá mixtura Philipových sól a příjemných podkladových riffů = Walk A Crooked Mile. Navíc Lemmy si v refrénu coby podnapilý havran zanotuje něžný vícehlas, který by se dal jen s malým mrknutím víček označit za hitový. Malé překvápko na úvod. Nejsilnější pozici na novince má ale „kupodivu“ starý špinavý rock´n´roll se vším všudy. Vůbec nejlépe zní dřevní flákota Mine All Mine, kde kytarové party ustupují skvělé base a energií sršícímu projevu páně kapelníka. Philipova sekerka švihá pod refrény tradičně skočné melodie a člověk si vybavuje atmosféru kravaťáky přeplněných sálu, zmítajících se v divém rytmu hudby.

Krom staromilských, ale naprosto svěže a nezaměnitelně syrově odehraných rock´n´rolláren, dojde i na tvrdší kousky, kde podlazené kytary, Lemmyho basa a těžkopádnější tempo dělají s atmosférou pravé divy. Přidušeně nenávistná Kill The World a lomozivá No Remorse hovoří nad míru výřečně. I fanoušci Ace Of Spades, Bombera atd. se dočkají své verze 2002, tentokrát s názvem Brave New World. Nabručený basový rozběh zůstává, mění se jen vokální linka a samozřejmě Philipova kytara. Ta zní až netypicky vzdušně, o to více je pestrá. Případnou nahromaděnou energii si Motorové hlavy vybijí v předposlední Red Raw, což je ta nejpravověrnější kvaltovačka, jakou si dovedete představit. Jen lituju bubínků, které během koncertů prásknou. V epilogu vám pak Lemmy s industriálně naefektovaným doprovodem zaševelí do ouška, že je sériový vrah a vy můžete blaženě usnout.

Neboť MOTÖRHEAD (jako ostatně obvykle) neselhali a naservírovali výborný, benzínem, střelným prachem a trochou nostalgie vonící kotouček. Nepopírají sami sebe, drhnou to od podlahy a ani za mák nenudí. A troufám si říci, že se to už nikdy nenaučí. Svět je nepředvídatelná partie pokeru, ale Motorová hlava – to je krom smrti ta jediná jistá karta...