BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Monumentální. Opět. Možná trochu více zvuku a dunivé údernosti na úkor kompozic, ale pořád originální a umí být i překvapivé (Linger, Passage). Välde bylo o chlup promakanější. Kdyby takhle inovovala dethmetal a core většina kapel, to by bylo. Bez kvalitních sluchátek a FLAC ani nepouštět.
Ač se mi poslední tvorba kapely po prvním singlu příliš nezdála, měl jsem radši starší styl z období Abyssal, tak nakonec jsem desku dost naposlouchal a časem mě to chytlo. Hlavně poslech na kole. Není moc podobných kapel. Chválím také velmi slušný vokál v rámci možností a sound kytar. Jde slyšet styl z Masstaden. Byť Vildhjarta je pro mě ještě o něco výše. Linger, Death spiral, Labyrinthian, Blood spilled, Withering jsou mocné nášupy s dost dobrými momenty a strukturou.
Trochu slabsie ako predosly album, ale neni to zle ako podla niektorych hodnoteni sem. Z toho by som si mohol mysliet, ze spravili nejaky obrat a zacali hrat Tublatanku alebo co.
Oproti Välde, nebojím se napsat velkolepé desce, která měla naprosto jedinečnou atmosféru, mi chybí výraznější momenty a dost se v tom ztrácím. Vlastně trochu nuda.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.