Tak toto bylo teda fakt rychlý. Ještě před pár dny jsem neměl o existenci této kapely ani ponětí. Pak stačil rychlý sken nedávno vyšlých nahrávek, katalog Relapse records a zběžný náhled na žánrové zaměření a už jsem byl lapen. Vydavatelem avizovaná škatulka „Hardcore, metal & goth“ se však nakonec ukázala být lehce zavádějící. Tedy až na ten goth. Toho si v muzice FINAL GASP užijeme více, než dost. A nakonec vlastně dojde i na metal a o něco méně pak na hardcore.

Že z toho nejste moc moudří? Ono je to v podstatě celkem prosté. Americká kapela se zhlédla v post-punkové muzice, respektive v její podobě definované přelomem 70-tých a 80-tých let minulého století. Ta slouží jako pevný opěrný bod, kolem kterého se točí vše ostatní. Na laciné retro přehrané 1:1 a opatřené pouze modernější produkcí však rovnou zapomeňte. Na to je obsah „Mourning Moon“ až příliš ovlivněm i následným a mnohem pozdějším děním na hudební scéně.

Ano, právě tady přichází řada na onen v úvodu zmiňovaný metal. Takže základní stavební kámen v podobě post-punku a gotického rocku je ještě masivně vystužen hutným kovovým zvukem a mnohem variabilnější rytmikou, než nabízely původní generace obou osmdesátkových rockových (sub)žánrů. Zkuste si představit, že se BAUHAUS rozpadli o něco později, a to až poté, co vydali svoji zaručeně poslední desku, silně ovlivněnou nástupem thrash metalu. Stačí? Anebo... Koho mi to jen ta titulní skladba připomíná?

Že je „Mourning Moon“ labelem lehce nahypovaná a zároveň dost ambiciozní nahrávka dokazuje nejen video ke stejnojmenné skladbě, ale i její provedení. Stačí se zaposlouchat do velice nenápadného, jemného, avšak přesto zcela zřetelného klávesového podkresu. Ten rejstřík! Přesně takhle to měl nazvučené Jaz Coleman někdy kolem poloviny osmdesátých len na albu „Night Time“. A vůbec celá píseň zní jako nějaký hodně věrný a přitvzený cover KILLING JOKE. Pocta legendě anebo vykrádačka? Osobně se kloním k tomu prvnímu, neboť v tom druhém případě by se jednalo o krádež za bílého dne a před plnou ulicí, protože zde se nikdo ani nenamáhal cokoliv maskovat. No a nejlepší (anebo snad nejhorší?) na tom celém je, že ta skladba se skutečně povedla.

Ovšem album jako celek zas tak úplně nesymbolizuje. Evidentně poslouží spíše jako singlová vábnička, proti které zbytek nahrávky působí přeci jen ještě ostřeji a živelněji. Živelnost mě napadla prakticky ihned během prvního poslechu. Ač je nahrávka produkčně ošetřena slušně;dynamiku už neřeším, leč není to úplně nejhorší, a se snahou udržet celek na uzdě, působí velmi divokým a nespoutaným dojmem. Nahallované vokály, kytary dunící ze všech stran a bublající basa dotváří nefalšovanou atmosféru doby, kdy týpkům v roztodivných oblečcích přestaly stačit tři punkové akordy.

Schopnost navodit atmosféru čásů minulých a vypomoct si přitom metodami zdánlivě v protikladu s původním záměrem, patří jednoznačně k hlavním devizám albové prvotiny skupiny z Bostonu. Těžko se rozhodnout, jestli máme co dělat s moderní verzí post-punkové horečky anebo s těžkotonážní goth-metalovou nahrávkou, která se akorát nechává ovlivnit jemnějšími formami hudebních sfér, souvisejících s pojmem „goth“. FINAL GASP to na nás válí mistrně. Ovšem vinit je z vypočítavosti lze jen těžko, když detaily s celkem perfektně ladí a když album zní tak přesvědčivě, sebevědomě a přitom zároveň úpřímně a především nezkroceně. A hlavně – má opravdu atmosféru! Temnou, melancholickou a beznadějnou. Přesně takovou, jakou by měla nahrávka kombinující výšeuvedené žánry obsahovat.