Vyzkoušel snad všechny myslitelné druhy smyslových požitků. Od animálně divokého sexu až po násilí a pestrobarevné pokřivení reality, která svým uživatelům umožňují drogová povyražení. Frank Cotton chce víc. Mnohem víc. Touží po dalším stupni adrenalinu, po nových požitcích a nebezpečných dobrodružstvích. Možná, že konečně našel ten správný klíč. Sedí na židli a hledí na záhadnou kostku. Marocké slunce rozpaluje prašné uličky doběla, ale uvnitř zapadlé čajovny, kde probíhá obchod, panuje nepříjemné dusno. Frank Cotton položí před prodejce balíček špinavých bankovek. Po chvilce mlčení přihodí ještě několik dalších zmuchlaných bankovek, pak sebere kostku, jež údajně otevírá dveře do říše nadpozemských rozkoší, a odejde. To, co ho následně čeká, překoná jeho nejdivočejší fantazie.
Kultovní horor
Je pravdou, že osmdesátá léta byla pro hororový žánr více než příznivá. Vlastně se dá klidně konstatovat, že žádná jiná dekáda nešla hororům tolik naproti, jako ta osmá. Vítězný prapor v rukou třímal především subžánr „slasher“ se svou armádou maskovaných zabijáků a jednoduchou zábavou určenou mladým divákům, kteří šablonovitě identické krváky přijímali bez ohledu na kvalitu efektů, hereckých výkonů nebo nedej bože scénářů. Čas od času však z bran pekelných vstoupil do dění snímek, který nabízel daleko více než jen hromadu mrtvých teenagerů a potoky krve. Nízkorozpočtová kultovka Hellraiser (1987) disponovala navzdory omezeným možnostem působivou atmosférou umocněnou úderností předlohy, z níž se na stříbrném plátně zrodila.
Jestli má dnes generace mladších diváků tendenci hororu Hellraiser něco vyčítat, pak je to minimální výskyt démonického Pinheada, který zde ještě vystupuje pod označením „Lead Cenobite“. Ikonická postava s holou hlavou posetou hřeby, jejíž vzezření připomíná mix gotického černokněžníka a šíleného vyznavače sadomasochismu, se objevuje pouze v prologu a závěrečné třetině snímku. Temný vyslanec z dimenze, kde se nevýslovná bolest a slastná rozkoš vzájemně prolínají, sice absentuje v hlavní dějové lince, která se věnuje výhradně zkažené Julii a navrátilci z říše mrtvých Frankovi, ale jeho elektrizující fluidum pluje po celou dobu zatuchlým vzduchem jako permanentní hrozba. Děsivá bytost z pera romanopisce Clivea Barkera si v závěru filmu bere to, co jí náleží, a efektivně uzavírá všechny dějové linky příběhu. To je hlavní funkce Pinheada, s jehož charismatem nakládá spisovatel a režisér v jedné osobě jako se vzácným kořením.
V souvislosti s tímto konstatováním vyplouvá na povrch ještě jedna zvláštnost. Historie ovlivněná míněním hororových fanoušků staví Pinheada po bok takových postav, jakými jsou třeba Leatherface, Michael Myers, Jason Voorhees či Freddy Krueger. Z jistého úhlu pohledu se toto škatulkování dá pochopit, neboť pokud budeme brát Pinheada, jehož ztvárnil britský herec Doug Bradley, čistě v rovině hororového monstra, pak musím uznat, že po vizuální stránce patří jistě mezi ta nejpůsobivější. S čím ovšem nesouhlasím, je degradace snímku Hellraiser na úroveň řadového slasheru, jaké vzorově zastupuje třeba Pátek třináctého (1980). Na to je fascinující mytologie okolo Pinheada a světa Cenobitů až moc propracovaná. Filmový debut Clivea Barkera má svou chytrostí a zlovolnou atmosférou daleko blíže ke klasikám typu Mlha (1980) od Johna Carpentera nebo Osvícení (1980) Stanleyho Kubricka. Tohle tvrzení pochopitelně platí pouze pokud se budeme bavit o prvním, maximálně druhém dílu filmu z roku 1988.
Strůjce temných romancí
V případě tohoto článku nelze začít jinak, než u příležitostného režiséra, dramatika, malíře a především spisovatele Clivea Barkera. Narodil se 5. října 1952 v Liverpoolu do umělecky založeného rodinného zázemí. Matka byla uznávaná malířka a jeho vysoce vzdělaný otec získal post ředitele ve společnosti zabývající se mezinárodními průmyslovými vztahy. Barker byl velmi vnímavé dítě, které údajně četlo i pokročilou literaturu určenou dospělým čtenářům. Po matce Joan získal cit pro malbu a geny po otci Leonardu Barkerovi jej nasměrovaly k vysokoškolskému vzdělávaní. Po absolvování University of Liverpool, kde studoval angličtinu a filozofii, Barker propadl amatérskému divadlu. Na divadelních prknech poznal řadu přátel, kteří mnohem později našli uplatnění v jeho režijních pokusech.
Vášeň pro divadlo do něj zasekla dráp už v roce 1967. Po celá sedmdesátá léta se pohyboval v divadelním prostředí, nasával inspirace a roku 1978 dokonce založil vlastní společnost The Dog Company, pro kterou napsal rovných devět her. Myslím, že názvy jako The History Of The Devil či Frankenstein In Love vypovídají celkem jasně o hlavní náplni těchto hororově laděných inscenací, kde se poprvé naplno slučují Barkerovy typické vyjadřovací prvky. Láska, sex, bolest, smrt a hledání vlastní identity.
Zkraje osmdesátých let začíná Clive Barker pomalu hledat nové cesty k prezentaci svých temných myšlenek. Jelikož mu psaní nikdy nebylo cizí, působí přechod od tvorby divadelních her k dráze spisovatele jako další logicky se nabízející vývojová větev. Neznámí spisovatelé to však v začátcích kariéry nemají zpravidla snadné a ani mladý Barker nebyl v tomto ohledu výjimkou. Svůj první svazek hororových povídek se mu dlouho nedařilo vydat, což pro něj znamenalo značné finanční problémy. Kromě mizerně placených prací si jeden čas přivydělával i jako mužský prostitut. Inu, účty a nájem se samy od sebe nezaplatí. Roku 1984 vychází Kniha krve, první sbírka z celkem šestisvazkové kolekce originálních povídek. Kniha se dostane i do rukou Stephena Kinga, který ji ocení a vynese zásadní větu, jež následně ozdobí obálku u příležitosti prvního vydání v USA: „Viděl jsem budoucnost hororu a jmenuje se Clive Barker.“ Z talentovaného spisovatele se rázem stane senzace.
Hellraiser
Clive Barker se skrze systematické zdokonalování pisatelských schopností propracoval až ke své legendární novele, která vyšla na sklonku roku 1986 a nesla jméno The Hellbound Heart. Tento název však po úspěchu filmové inkarnace velká část mezinárodních nakladatelství pozmění na notoricky ustálené označení „Hellraiser“. Zhruba stotřicetistránková kniha popisuje osud morálně zkaženého požitkáře, jenž otevře záhadami opředený hlavolam. Prolomením klíčové kombinace dojde k přivolání démonických Cenobitů, kteří nerozlišují mezi útrpnou bolestí a slastnou rozkoší. Barker do dějové kostry otiskl autentické zkušenosti, kdy prodával své tělo, čímž základní ideu o boji dobra se zlem obohatil pojivem v podobě divokých sexuálních tužeb. Návštěvy nejrůznějších gay barů a tvrdých S&M klubů zase ovlivnily vzhled samotných Cenobitů. Příběh plný krve, fantazie, otevřené sexuality a děsivých pasáží vzbudil okamžitou pozornost.
Udělej si sám
Proč se vlastně Clive Barker rozhodl vlastnoručně převést svou novelu na filmové plátno? Důvod je docela prostý. Sci-fi rubanice Underworld (1985) a fantasy horor Král Syrohlav (1986) vznikly na základě literární tvorby Barkera a oba, dle jeho slov, dopadly katastrofálně (pod což se osobně podepisuji). Spisovatel tudíž nechtěl riskovat další pohromu, a tak se své knižní dílo rozhodl nejen sám zrežírovat, ale také zadaptovat scénář. Příběh musel nutně projít nevyhnutelnou úpravou, jelikož malé produkční společnosti Film Futures a New World Pictures do projektu investovaly opravdu skromný rozpočet. Ve výsledku se však osekání týkalo pouze fantastických, opulentně pojatých obrazů, které v knize doprovázejí příchod Cenobitů. To, co v tištěné podobě zažije hlavní antihrdina příběhu Frank Cotton po otevření hlavolamu, si tak divák musí pouze domýšlet. V jiných ohledech se ale scénář drží své předlohy celkem věrně.
Pinhead
Co naštěstí Barker řešit příliš nemusel, byly honoráře určené hercům, neboť šlo v drtivé většině o jeho blízké přátelé z divadelního prostředí. Nejdůležitější úlohu nakonec ztvárnil Doug Bradley. Jelikož má jeho postava v knize jen minimální prostor, nedisponuje žádnou obsáhlejší charakteristikou a nemá ani konkrétní jméno, mohl Bradley popustit uzdu fantazii a vtisknout bytosti, která později vejde ve známost jako Pinhead, jedinečnou osobnost. Za vizualizací výsledné podoby stojí sám Barker, dle jehož kreseb zhotovil masku i kostým tvůrce speciálních efektů Bob Keen. Kromě děsivého make-upu zahrnujícího černé kontaktní čočky, mrtvolně bílé líčení, ostré čepele, kožené roucho a vytetované mřížky na holé hlavě, kde každý průsečík zdobí hřebík, musela postava získat jedinečné vůdčí postavení.
Následovaly tedy podnětné diskuse mezi hercem a Barkerem zkoumající možné rysy této uhrančivé postavy. Základním termínem se stalo slovo „anti-smyslnost“. Pinhead nedával najevo emoce. Tvářil se stejně, i když mluvil o slastech nebo spalující bolesti. Bradley vkládal důraz jen do několika pečlivě vybraných vět, aby umocnil jejich vyznění. Předobrazem pro uchopení postavy se stal jakýsi náboženský anachoret. Tedy poustevnický mnich, jenž žije v ústraní a je bezmezně oddán své víře. Rozdíl spočívá v tom, že Pinhead a jeho pekelné družstvo disponují obrovskou mocí. Rozhovory s Pinheadem tak díky skvěle napsaným dialogům připomínaly napínavé vyjednávání s Bohem, který drží osud oběti v rukách jako kat před vynesením rozsudku.
Režijní řehole
Začátek natáčení snímku, jehož označení se po řadě alternativních možností ustálilo na jménu Hellraiser, je datováno na konec roku 1986. Clive Barker brzy pochopil, že mezi režírováním divadelních inscenací a filmu jsou propastné rozdíly. Nerozuměl absolutně ničemu a veškeré režijní techniky se učil poznávat za pochodu. Celý štáb včetně herců mu byl naštěstí velkou oporou, respektoval jeho vizi a postupně ho zasvěcoval do tajů filmařského řemesla. Kameraman Robin Vidgeon vysvětloval Barkerovi rozdíly mezi jednotlivými čočkami objektivů. Obeznámil ho s rámováním obrazu, detaily, polodetaily, celky i polocelky. Od Richarda Mardena a Tonyho Randela se zase přiučil technice střihu atd. Díky takovému přístupu mohl Clive Barker postupovat po krůčcích vpřed, byť občasné přehmaty tvořily nedílnou součást natáčení.
Doug Bradley přes černé čočky neviděl na krok. Do vyznačených značek se trefovat po paměti a dle očekávání občas minul cíl, případně si přišlápl dlouhý plášť. O zábavu na place bylo jistě postaráno. Výrobu stěžejní rekvizity, tedy hlavolamu ve tvaru kostky, měl na svědomí kreslíř a tvůrce speciálních efektů Simon Sayce. Kostka byla zhotovena z měkkého dřeva a leptané mosazi. Její výroba si žádala značné množství času a konstrukce se vyznačovala křehkostí. Scény, ve kterých drží kostku Pinhead, musely být pro jistotu pojištěny polštářem u nohou herce. Občas si na zem dokonce lehl sám Sayce, aby svůj drahocenný výtvor v případě nutnosti chytil do rukou, jelikož poloslepý Bradley byl vlivem ztížených podmínek značně nemotorný. Plánovaný sedmitýdenní natáčecí cyklus se vlivem nezkušenosti režiséra a občasných peripetií na place rozrostl o plné tři týdny.
Jednou z posledních věcí, kterou musel Barker v rámci postprodukčních úprav vyřešit, byla otázka předabování a doprovodné hudby. Produkce usoudila, že pro film bude lepší situovat děj do Spojených států, což znamenalo odstranit britský akcent u některých herců. Já upřímně dodnes netuším, kde se film vlastně odehrává, a jestli mi měla ta změna akcentu něco napovědět, pak jsem to nepochopil. Pokud jde o hudbu, je důležité zmínit, že Barker toužil po angažování britské elektronické skupiny COIL. Ani zde však režisér u producentů nepochodil a myslím si, že je to v tomto případě jen dobře, protože výborné orchestrální pasáže od Christophera Younga tvoří základní rozpoznávací prvky snímku Hellraiser. Sluší se dodat, že některé hotové, industriálně znějící kompozice od COIL Young použil a přepracoval.
Cenzura
Příliš mnoho sexu, nahoty, krve a násilí. Verdikt MPAA (Motion Picture Association of America), jehož finálním ortelem by bylo udělení zdrcujícího rattingu, musel Clive Barker nějak zvrátit. Sexuální flashbacková scéna mezi Julií a Frankem zahrnovala i prvky sadomasochismu a mnohem více nahoty. Musely nastoupit ostré nůžky. Stejný osud postihl i několik explicitních detailů včetně pohledu na vyhřezlá střeva a odhalený penis jedné z obětí. O pár setin byl zkrácen i finální akt, v němž je Frank roztrhán řetězy na kusy. Vystřižené scény zůstaly skryté kdesi v propadlišti dějin a patrně neexistuje možnost jejich opětovného použití v rámci rozšířeného režijního sestřihu. I přes tyto zásahy si však výsledné dílo uchovává punc drsné podívané. O tom rozhodně nelze polemizovat.
Love Story z pekla
Svým vyzněním připomíná příběh snímku Hellraiser sírou načichlou telenovelu, kde klasické téma nevěry uvnitř milostného trojúhelníku ozvláštňuje několik mrtvol, výrazný prvek nadpřirozena a řádně krvavé efekty. Místy bizarní, jindy kýčovitý, občas laciný, přesto na mnoha místech efektní a hlavně atmosférický. Zhruba takový je přelomový horor Clivea Barkera, v němž i jeden unáhlený pohyb může otevřít bránu do pekla.
Julia Cotton (Clare Higgins) a její manžel Larry Cotton (Andrew Robinson) se nastěhují do domu, kde kdysi bydleli Larryho rodiče a později i jeho nezvěstný bratr Frank (Sean Chapman). Skrze vzpomínkové flashbacky zjistíme, že Julia a Frank spolu před svatbou měli krátký poměr, což trochu vysvětluje její odměřené chování vůči manželovi. Julia je totiž nešťastná a její srdce stále bije pro bratra, který záhadně zmizel. Nikdo netuší, že ztracený bratr je ve skutečnosti blíže, než se zdá. Požitkářský a morálně zkažený Frank během svého krátkého života vyzkoušel snad všechny myslitelné druhy rozkoše, ale i tak zatoužil zajít ještě dál. V tom mu měla pomoci Lemarchandova kostka. Mýty opředený hlavolam, který dokáže otevřít brány do jiného světa, v němž bolest a slast dosahují stratosférických výšin. Po správném složení kostky Franka navštívili Cenobité. Extra-dimenzionální bytosti, jež mu tělo roztrhaly na kusy a zmocnily se jeho duše. Zbytky Frankových tělesných částí odpočívají pod podlahou v podkroví a čekají na čerstvou krev.
Larry se na začátku příběhu ošklivě poraní na ruce. V podkroví následně vyhledá Julii a jeho krev dopadající na dřevěnou podlahu přivede k životu zombifikované zbytky těla Franka, který zaprodal svou duši pekelným démonům. Jeho groteskně zdeformovanou tělesnou schránku nyní drží pohromadě pouze kosti, šlachy a obnažená svalovina. Aby zesílil, potřebuje nutně maso čerstvých obětí a zkažená Julie, která po něm stále touží, mu nevinné muže začne vodit rovnou pod nos.
Na filmu je i z dnešního pohledu velmi sympatická snaha tvůrců vytěžit z minima maximum. Zde je nutné připustit, že navzdory nízkému rozpočtu se jim to ve valné většině daří, čemuž výrazně dopomáhá i komorní podstata knižní předlohy, z níž Barker vycházel, a které se po celou dobu zuby nehty drží. Jak již bylo uvedeno, Barker napsal svou krátkou novelu The Hellbound Heart v roce 1986 a jedinou opravdu výraznou změnou prošla postava Kirsty. V knize jde o prostou, trochu zasněnou dívku, platonicky zamilovanou do svého kamaráda Larryho, kdežto ve filmu se z ní regulérně stává jeho dcera Kirsty Cotton (Ashley Laurence). Díky téhle změně získává poslední dějství snímku Hellraiser nepatrně incestní nádech.
Samotní Cenobité jsou i přes sporadický výskyt největším tahákem Barkerovy režijní prvotiny. Čím nás ale tyto bytosti nadřazené životu a smrti vlastně tak přitahují? Možná, že část kouzla leží v nečitelnosti jejich záměrů a jakési neutralitě zavrhující přímočaré násilí páchané jinými notoricky známými monstry. Cenobité na smyslnost nahlížejí dvojznačným způsobem, což dokonale reflektuje Pinhead svou notoricky známou replikou: „Žádné slzy, prosím! Je to mrhání dobrým utrpením.“ Tato jediná replika odkazuje na dva druhy emocí. Pláč, nutně doprovázený vlhkostí slz, a utrpení, k němuž se neoddělitelně váže bolest. Takový pohled na věc třeba Jason Voorhees svým obětem nedá, neboť jeho primárním cílem je bezmyšlenkovité zabíjení teenagerů. Pinhead se naopak snaží, abychom pochopili jeho argument. Cenobité připomínají zvláštní kombinaci soudců a kněží. Jsou systematičtí, klidní, preferují řád, hovoří v přímých větách. Nikdy nekřičí a přicházejí do našeho světa s pozvánkou soukromého rituálu. Oběti jsou zlákány příslibem zakázaného poznání či doslova zakázaného ovoce. Něčím, co se skrývá na druhé straně a nese s sebou neodbytný pocit pokušení.
V záplavě tehdejších hororů představoval Hellraiser hotové zjevení, jehož největší devizou byla decentně načrtnutá mytologie světa Cenobitů, ale také touha vyprávět malý, leč zajímavý příběh o neodbytném chtíči, který přinutil hlavního antihrdinu upsat duši ďáblu a jeho milenku přivedl na temné morální scestí, neboť vzpomínky na intenzivní sexuální etudu ji nutí prolévat krev ve jménu budoucích tělesných potěšení. Film rovněž se zájmem zkoumá elementární spoje mezi bolestí a potěšením. Pokud tedy toužíte po starším hororu, při jehož sledování budete bez ústraní počítat jednotlivé oběti na stále rostoucím kill listu, hledejte někde jinde. Ačkoliv Hellraiser díky několika brutálním výjevům patrně uspokojí i hledače hardcore zážitků, jeho primární podstata stojí na příběhu a nevšednímu uchopení zla, kde monstry nejsou ani tak zástupci pekelných sil, ale lidé a jejich zkažené povahy a závislosti.
Ani peklo není bezchybné
Vzývat snímek Hellraiser jako bezchybné hororové dílo by bylo pošetilé. Některé nedodělky pramení z nízkého rozpočtu, který činil pouhý milion dolarů, jiné problémy jsou způsobeny nedotažeností scénáře. Nikdy třeba není přímo řečeno, kde se děj odehrává. Je to snad nějaká zapadlá část v Londýně, nebo jde o americké předměstí? Dále je přinejmenším zvláštní, že jsou Larry a Kirsty dlouhodobě hluší k tomu, co Julia a Frank chystají. Oba spiklenci spolu vedou dlouhé diskuse, dělají rámus a vraždí. Dům rozhodně není natolik velký, aby nikdo nepojal podezření. Rovněž v sobě divák musí mít jistou míru tolerance, aby uvěřil Julii, která mávnutím kouzelného proutku okamžitě kývne na nabídku zdeformovaného muže bez kůže a začne pro něj chladnokrevně vraždit. Herecké výkony jsou trochu nevyvážené, nehledě na zvláštní chování postav v jistých situacích. V tomto ohledu působí trochu vtipně především scéna s Frankem, který má na sobě kůži Larryho a předstírá, že je otcem Kirsty. Z hlavy mu viditelně stéká jakýsi sliz smíchaný s krví, mluví jiným hlasem a chová se nepatřičně, ale Kirsty domnělého otce úplně klidně objímá. Copak je ta holka docela slepá?
I když některé praktické efekty vypadaly lacině již v době premiéry, je to právě působivá vize režiséra, která alespoň mě osobně nutí házet všechny zmiňované chyby a logické lapsy za hlavu. Clive Barker nám před oči servíruje ďábelské obrazy, postupně rozdmýchává děsivou atmosféru a neúnavně přitápí pod kotlem. Trhání těl řetězy, monstrum bez kůže požírající zbytky obětí, jednotliví Cenobité, z nichž každý zaujme svým vlastním jedinečným designem. Jedním z audiovizuálních vrcholů filmu je bezesporu Frankovo barvitě zpracované znovuzrození podpořené působivým hudebním doprovodem Christophera Younga. Postupně se skládající kostra, po jejímž povrchu se začínají pnout žíly jako divoké výhonky nějaké fantaskní rostliny, je i z dnešního pohledu fascinující. Srdce opět nalézá svůj pravidelný rytmus a obnažená svalovina napojená na četná nervová zakončení způsobuje „novorozenci“ bolestná muka. Přesně díky takovým pamětihodným momentům si Hellraiser vysloužil svůj nesmrtelný statut.
Ostrá premiéra
Půlnoční premiéra v malém kině uprostřed Londýna se uskutečnila 10. září 1987. V přítmí plného sálu byl přítomen nejen Clive Barker, ale také jeho matka. První minuty snímku se vlekly kupředu a publikum nevydalo ani hlásku. Barker si začal připadat trochu trapně a zmocňoval se ho pocit, že natočil špatný film. Jakmile si ovšem postava Larryho bolestně poraní ruku o vyčnívající hřebík, přenesl se přes sál znepokojivý šum. Klíčový okamžik! To absurdní množství krve zafungovalo jako proud živé vody, jenž diváky přivedl do varu. Na konci promítání se ozval nadšený potlesk a i když byla matka na svého synka pyšná, neodpustila si rodičovskou poznámku: „Co jsi to, chlapče, natočil?“
Odpověď je jednoduchá. Clive Barker natočil opravdový hit, protože výdělek patnácti milionů nelze v porovnání se směšným rozpočtem označit jinak, než jako obrovský úspěch. Ano, kritické reakce můžeme označit za silně polarizující. Od nadšených ohlasů poukazujících na hutnou atmosféru, nápaditost a odvahu režiséra až po znechucené recenze zavrhující film jako hloupou, zvrhlou a přehnaně brutální slátaninu. Navzdory kontroverzním názorům si však Hellraiser budoval svou jedinečnou pověst. Gotické tónování filmu a kostýmy kombinující katolicismus, punk a koženou BDSM estetiku pronikly do popkulturního podhoubí. I samotný MARILYN MANSON přiznal, že jej při vymýšlení image kapely inspiroval kromě glamrockové scény také snímek Hellraiser.
Jedině originál!
Zkuste si představit hlubokou noc a hejno můr poletujících nad zapálenou smolnou loučí. Sem tam nějaká neodhadne vzdálenost a s popálenými křídly padá k zemi, avšak ty nejvytrvalejší nepřestává nebezpečný plamen fascinovat. Podobné je to s hororem Hellraiser, který od sebe svou špinavostí, syrovými gore efekty a mírou děsu odhání nepřipravené zvědavce, ale vyvolení jedinci se k němu nepřestávají zas a znovu vracet. Je pravda, že nejeden fanoušek hororu se při vyslovení slova Hellraiser zlomyslně ušklíbne, za což do značné míry může velmi, velmi nešťastný směr, jakým se celá franšíza začala ubírat. Některá konkrétní pokračování jsou vyloženě tragická a hlavně zbytečná, čímž na jedinečnou prvotinu Clivea Barkera vrhají špatné světlo. Kromě druhého dílu jsem s přimhouřeným zrakem schopen akceptovat ještě zajímavý pokus tehdy začínajícího Scotta Derricksona jménem Hellraiser: Inferno (2000), který se pokoušel o trochu jiný přístup.
Z mého pohledu je závěr jasný. Vývojové větve hororového žánru a jeho nejrůznějších modifikací jsou značně omezené, protože jednotlivé vzorce a nápady mají neustálou tendenci k recyklaci sebe sama. Jde o žánr, který všechny ostré náboje vystřílel již dávno. Clive Barker však se svou děsuplnou vizí přišel v ideální čas. Hellraiser na mne tehdy před mnoha a mnoha lety dokázal promluvit zcela jiným jazykem. Bylo to neznámé, neotřelé a především překvapivé. Tak si chci tento film, v němž jsou lidé ničení vlastními závislostmi, pamatovat.
