Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rock a jeho hranice, díl druhý. Od progrocku koketujícího s djentem, přes melancholické indie, až po zvukově vymazlenou psychedelii. V rámci domácích kytarovek byla nadílka roku 2021 plná diverzity.
Letos vyšlo celkem dost desek, které se nějakým způsobem motají kolem alternativního/indie rocku a melancholie. Výčet bych mohl začít klidně abecedně od ALTERCAST, BARE ESCAPE a pokračovat dál. Nic jsem si ale nezamiloval tak, jako poslední TRUE FIR. „Second-Guessing“ mě vrací do zlatých devadesátek, kdy své nejlepší desky vydávaly nezávislé indie, které čerpaly z té melancholičtější strany grunge vlny, zasněnosti THE CURE a emařské pocitovosti. Pražákům se podařilo natočit chytře složenou desku, jejíž skladby mě neopouštějí ani více jak rok po vydání.
https://stoned-to-death.bandcamp.com/album/second-guessing
Dokonale zprodukovaná a notně psychedelická parafráze na soundtracky typu PULP FICTION. Hypnotická směsice zefektovaných kytar, hammondek a utahaných rytmů možná nedosahuje výše zmíněné soundtrackové hitovosti, ale nijak to nesnižuje filmový dojem, jakým deska „Your Blood My Veins“ působí. Právě celkový sounddesign tady tvoří opravdu významnou složku. Vzpomenete si chvílemi na Nicka Cavea & BED SEEDS nebo SWANS. KILL THE DANDIES! si plně uvědomují, že méně je více. Soustředí se na detaily. Některé zvuky je těžké identifikovat, jiné jednoznačně odkazují prostřednictvím kytary nebo syntezátorů někam k osmdesátkám i sedmdesátkám. Přičtěte silně stylizovaný vokál a máte kapelu, která je v rámci domácí scény naprosto unikátní.
https://killthedandies.bandcamp.com/album/your-blood-my-veins
Čtěte také: Stručný průvodce kvalitní domácí hudbou 2021 - kapitola 3 - Když se řekne rock...
Hudební podivnost, která sousloví „svojská hudba“ vdechuje nové významy. Surrealistické texty a zvuk, ve kterém místy nelze rozeznat zprasené violoncello od kytary. Kňouravé smyčce tu tvoří velkorysé zvukomalby, které mi připomínají výjevy ze Švankmajerových filmů. Nic tu není tak, jak by mělo být. Přeslazený hlas na vás cukruje za doprovodu zvuků, které ze všeho nejméně připomínají rockovou kapelu. Epické načančané aranže se tu prolínají se špínou a disharmonií narušující hudební realitu krásného dne. Hudební beatnictví současnosti. Slunné letní poledne, ve kterém sladce páchne opodál se rozkládající zdechlina.
https://nauzea-orchestra.bandcamp.com
Generační výpověď vyprávěná skrze postpunkový neforemný cajdáky. Český texty ze života, plný úzkosti, nejistoty, ale i nihilismu a třeba i vysněných nadějí, mě baví jako málokterý z poslední doby. Ve specifický poetice se mísí obyčejnost příběhů, mladistvá drzost a rebelantství vyprávěné přímým leč dostatečně zajímavým způsobem. Témata dokonale podporuje hudba. Ačkoliv deska není nijak tvrdá, je v ní přítomna sympatická hrubost a neotesanost.
https://plusminusnula.bandcamp.com/album/nov-zpr-vy-dn
Po většinu času instrumentální progresivní rock moderního střihu, který si pohrává s éterickou sólovou kytarou odkazující někam k postrockové epičnosti. Občas mě napadá otázka, jestli ten nabasovaný rytmický tep celého alba odkazující k djentu není moc na sílu a jaké by to vlastně bylo bez něj. Zvukové zpracování se snaží držet krok se světem a lze bez debat říci, že se to daří. Stejně tak se povedlo i dotáhnout sérii hostů, kteří celek obohacují o spoustu malých zajímavostí. Ať už jde o sóla Sama Vallena nebo Martina Schustera nebo vokály Báry Liškové. BETWEEN THE PLANETS se podařilo i tentokrát spojit atmosférické plochy, současný sound a džndžn rytmiku.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
