Třetí studiový zářez ohlašuje coloradská trojka PRIMITIVE MAN. Kapela, která od roku 2012 vydala nějakých sedmnáct nahrávek, z nichž jen tři jsou klasifikovány jako LP, dokázala za tu dobu ohlodat doom metal na kost a zdrsnit jeho povrch až téměř grindovým způsobem. I tentokráte mají svůj materiál postavený na ultrapomalých tempech, které mají jen málokdy tendence rozčeřit hladinu zlých kytarových ploch nějakým rychlým útokem. Děje se to ojediněle, ale děje se to. Například skladba „Menacing“, začínající hlomozícím blastem, je toho důkazem. Tyto pasáže jsou ale jen vzácným kořením v nekonečných lánech pozvolně plynoucí hrubosti.

Riffy budí dojem monumentální, ale velmi zahnívající hluboké nehybnosti. Jako když se díváte na amazonskou bažinu, ve které jsou určitě někde dole hladoví krokodýli. Podobný přístup mají PRIMITIVE MAN i k hudebním vývoji. V podstatě zůstávají na místě. Tu a tam nasají nebo spolknou více drone/noiseové špíny, jindy si víc zarifují, své pečlivě vykolíkované hájemství ale neopouští.

„Immersion“ si uchovává i náladovost, typickou pro PRIMITIVE MAN. Je to další soundtrack zkázy a zmaru. Je to hudba k pomalému pádu lidstva, pro chvíle, kdy nejvyšší stavby světa obrostou praskliny, předpovídající jejich pád. Deska je rezonantní a těžká. V tomto ohledu dospěla denverská trojice k mistrovství. Album ale díky tomu nemá čím překvapit. Jen se líně převaluje, jako obrovská starobylá nestvůra plná hlubokých vrásek a otevřených vředů.

PRIMITIVE MAN natočili naprosto očekávatelné album, které je po řemeslné stránce dotažené, surové a drtivé. Cokoliv navíc tu ale chybí.