Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Teraz si predstavíme ďalšie veľmi ťažké sústo od Relapse. Oficiálne je na svete od 17. januára 2014 a ide o druhý dlhohrajúci album kanadských CULTED. Skupinu tvoria hudobníci, aktívni okrem iného v blackmetalových OF HUMAN BONDAGE a experimentálnych grind/metalcoreových TIME KILLS EVERYTHING. Perličkou je, že hoci CULTED sídlia vo Winnipegu, Manitoba, ich vokalistom je Daniel Jansson, trvalým pobytom vo švédskom Göteborgu, ktorý sa so „spoluhráčmi“ zoči-voči nikdy nestretol.
Švédsky člen skupiny sa venuje záležitostiam ako DEADWOOD, KEPLERS ODD, THE RITUAL INCLUSION OF CODE, a pôsobil tiež vo veľmi podzemnej, tak trochu záhadnej mizantropickej blackmetalovej družine BLODULV. Tá v rokoch 2002 – 2009 zmajstrovala pomerne pôsobivú diskografiu, obsahujúcu okrem iného tri albumy. Podľa niekoľkých vzoriek usudzujem, že milovníci skôr undergroundového, úderného blacku starého severského strihu by skupinu registrovať mali, neznie to zle.
V CULTED ale transoceánska partia viac-menej blackmetalistov tvorí o dosť inú, hoci „blackened“ hudbu. Predošlú tvorbu nepoznám, aktuálna ma ani po napočúvaní, ktoré si vyžiadalo nadštandardne veľa času, nejako nezvádza až k tomu, aby som ju skúmal bližšie. Odhadujem, že to mohlo byť podobné čierne bahno rozliatych snov o deštrukcii, temnote, beznádeji a záhube. Základom je tu povedzme doom metal, ale dotiahnutý do krajnosti, bez akejkoľvek ústretovosti voči poslucháčovi. Takí ESOTERIC sú v porovnaní s nimi v podstate príjemná optimistická hudba, vedú možno akurát tak v dĺžke albumov či jednotlivých skladieb.
Tie však v CULTED tiež vedia siahať až k hranici dvadsiatich minút, ak nepočítame inštrumentálku „Distortion Of The Nature Of Mankind“, najkratšia vec na nahrávke má necelých sedem a ani tam to nie je žiadna tancovačka. Hudba tohto združenia sa chorobne, plazivo ťahá ako smola alebo hmla nad rašeliniskom, z ktorého zlovestne páchne čosi, čo sa tam asi ocitlo nedobrovoľne.
Spomaľte WINTER, do extrému dotiahnite už aj tak extrémne hlukové steny PRIMITIVE MAN, priložte do bublajúceho kotla psychedelické, nezemské nálady klasikov MINDROT, a sčasti ste tam. „Spev“ zverte zlostnému indivíduu, ktoré svoje posolstvá reve a ryčí skôr zákerne, útočne a zlovestne než bolestne. A do rozťahaných, často vlastne zmrzačených, mučivo znejúcich metalových stien, morbídne pomalých, s klokotom nalejte kvantum ambientných zvukov, psycho vyhrávok a ponurých hlukov. Výsledok bude len pre otrlých a dostaví sa až po dlhom čase. Pôvodne okolo tohto zvukového barbarstva lietalo hodnotenie 5/10 tak, ako už dlho nie, ale nakoniec z nahrávky vyliezlo, že priemer to nie je určite.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.