Toto norské uskupení nepatří z hlediska počtu řadových alb k těm největším chrličům nových nahrávek. Vždyť za 10 let své existence je to letošní teprve čtvrtým počinem s visačkou KRAKÓW. Vyjdeme-li z omšelého tvrzení, že kvalita je nahrazena kvantitou, nebudeme zde daleko od pravdy.

Čtveřice pocházející z druhého největšího norského města – Bergenu svůj styl charakterizuje jako mixturu rocku a post-rocku, resp. se škatulkování brání, ale když už to tedy musí být… Pídit se po těchto informacích až po odposlechu jejích nahrávek však může připravit menší překvapení, neboť v tónech (nejen) letošního alba je ke slyšení spíše těžší hudební náplň než jen obligátní „rock“.

Léty pilovaná zručnost vytváří v pozoruhodně funkční symbióze až překvapivě kompaktní skladby, během kterých skupina zvládá nenuceně přecházet od zpěvných a jemnějších motivů do metalicky ostrých nájezdů. Právě ona přirozenost, s jakou se na skromných časových plochách dokáže prostřídat stoner-rocková obhroublost s post-rockově zasněnými plochami, jsou asi nejvýraznějším charakteristickým znakem KRAKÓW.

Specifická zasněná atmosféra se táhne celým albem a její stopové prvky nemizí ani v momentech, kdy se do toho skupina opře a předvádí orgie hutných kytarových riffů. Netypicky zvolená dramaturgie nahrávky, zpočátku dávkující kratší a údernější skladby a ve druhé polovině delší kompozice naopak tuto atmosféru ještě více prohlubuje.

Dvojice úvodních skladeb „Black Wandering Sun“ a „Sirens“ spíše než komplexní nadžánrové kusy představují odpíchnuté stoner-rockové písně, odkazující k žánrovým veličinám. Patřičně zahuštěné kytary, z jejichž neúprosných útrob vyvěrá nabídka vokálů tvořených duem Frode Kilvik a René Misje, plnícího si úlohu hodného a zlého. Ten první totiž pohladí sluchy jemným, až nadpozemsky znějícím zpěvem, aby vás ten druhý svým metalově naladěným projevem poslal zase pěkně zpátky k zemi.

Z této alternace žijí víceméně všechny skladby, nepočítaje tu titulní, plně instrumentální. Z pohledu stopáže v rozsáhlejších kusech pak skupina rozehrává sofistikovanější a ještě propracovanější verzi toho, co bylo ke slyšení v nahuštěné úvodní dvojici písní. V hudbě KRAKÓW se tak ještě více mísí různé rockové proudy, od toho s vůní „kamene“ až po závany staromódního hard rocku, což lze vlastně zároveň brát i jako poctu skupiny „otcům zakladatelům“ a jako snahu svým příspěvkem zase o něco více protáhnout nit táhnoucí se od úplného pravěku rockové hudby až do současnosti.

Jako s patřičným respektem do historie se ohlížející pocta a zároveň jako plně svébytná a sebevědomá moderní nahrávka působí čtvrté album KRAKÓW ve všech jeho ohledech. I po mnoha posleších (věřte mi, bylo jich v posledních dnech opravdu nepočítaně) dokáže „Minus“ fungovat dostatečně neotřele a nabízet dostatek materiálu ke zkoumání. Způsob, jakým tito Norové propojují jemnější polohy kytarové muziky s nezřídka až obhroublými metalovými výpady je, když už asi ne úplně originální, tak ve svém provedení a charismatu rozhodně nevšední. Jediným nedostatkem nahrávky tak po odeznění závěrečné „Tidlaus“ při pohledu na celkovou stopáž o něco málo přesahující hranici půlhoďky, zůstává jistý pocit nenasycení. Zkrátka by to možná o jednu, dvě skladby navíc ještě klidně sneslo.