V souvislosti s třetí deskou tohoto německého dua se opět navrací tradiční recenzentské dilema. Je nutné za každou cenu podrobit kritice nahrávku, která oproti svému předchůdci vykazuje jen minimální progres i navzdory tomu, že více než dobře pokračuje v původním konceptu, který se evidentně ještě nevyčerpal? Musí hudební kritik dostát povinnosti a tento fakt ve svém textu neustále zdůrazňovat? Můj názor je ten, že rozhodně ne.

Vždyť už po prvním poslechu „The Modern Art of Setting Ablaze“ je jasné, že MANTAR jsou stále ve skvělé kondici. Netroufám si tvrdit, jestli už na vrcholu sil, ale letošní kolekce dvanácti písní až těžce uvěřitelným způsobem jede ve stejném mustru, jak byl nastaven úvodním albem „Death By Burning“ z roku 2014.

Mnohé poodhalil už úvodní singl „Age of The Absurd“. Na albu skladba s pořadovým číslem 2 (po intru „The Knowing“ je to de facto skladba úvodní) to odpálí hned ve velkém stylu a pěkně do plných. MANTAR se nijak nešetří hned od prvního taktu a nijak ani nešetří nápady pro další dění. Sílu na nahrávce jedné z těch rychlejších písní násobí ještě fakt, že Němci vystupují toliko jako duo, takže množství energie vydané k docílení sytého a válcujího zvuku musí být pokaždé enormní.

Kdybych tuto dvojku viděl živě před seznámením s její albovou tvorbou, těžko bych dokázal uvěřit, že se něco takového dá přenést i do drážek nahrávky pečlivě piplané ve studiu. Toto se právě v jejich případě daří už od počátku a nejinak je tomu i letos. Album doslova hýří agresivitou a nesmlouvavostí. Plným nasazením se spolehlivě daří eliminovat nástrojový minimalismus (kytara + bicí) a jednotlivé hutné riffy pak vytvářejí dokonalou iluzi plnotučné kapely. Ta muzika je totiž natolik žhavá a těžkotonážní, že se nepídíte ani po rytmickém jištění baskytary.

Hamburská dvojice to ani tentokráte nežene do vysokých otáček. Spolehlivě si, až na několik málo výjimek, vystačí se středními a o něco málo rychlejšími tempy, které komplexně navodí atmosféru totální devastace. Ovšem i přesto mají MANTAR spíš než k nějakým formám extrémního metalu mnohem blíže k obyčejnému rock'n'rollu, což je jeví jako slušný paradox. Když si však poslechneme jednotlivé songy (nejen) tohoto alba, tak musíme okamžitě odhalit jejich písničkový skelet. Kolem něj je, pravda, vystavěna tkáň nelítostného predátora, ovšem ani tomu není dovoleno činit více, než umožňují jednotlivé kosti jeho těla.

V praxi to obnáší skutečnost, že německé duo dokáže v rámci svého ranku napsat i nějaký ten chytlavý motiv, či rovnou celou skladbu. „Midgard Serpent (Season of Failure)“ představuje poměrně jasnou koncertní hitovku, u níž si umím při živém provedení představit ještě silnější dávku napětí a dramatu, který i ve studiové podobě nabízí doslova po tunách. Již zmiňovaná „Age of The Absurd“ představuje jednu z těch výjimek, nasázených ve vyšším tempu, přesto si neodpustí téměř až skandovaný refrén. Další kousek, během nějž bude atmosféra v narvaném klubu pěkně houstnout.

Jistý výdech a relax pak může představovat v pořadí desátá „The Formation of Night“. Ačkoliv tohle je myšleno spíše v nadsázce, neboť tato valivá tryzna si sice jako jedna z mála neudělá z posluchače boxovací pytel, ale spíše jej pěkně pomalu rozemele na kousky. To platí i pro závěrečnou „The Funeral“, nezůstávající svému názvu pranic dlužnou. Další výborné propojení rock'n'rollu s hudebním extrémem není možná natolik intenzivním zážitkem, jako předchozí kusy, ale jejímu valivému pochodovému tempu lze rovněž jen ztěží nepodlehnout.

Tady skutečně zatím ještě neregistrujeme ani jen předtuchu nějakého sebevykrádání či rovnou vyčerpání. V MANTAR bych spíše než typický metalový band, viděl hlavně svérázné a notně brutální písničkáře. Třetí deska tuto jejich pozici sice neposouvá dál, ale zato výrazně a jednoznačně stvrzuje.