Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ani sa to nezdá, ale deathmetaloví ukrutníci z dánskeho Silkeborgu sa albumovo odmlčali až na štyri roky, počas ktorých o nich bolo počuť menej, než by im patrilo. Aj fakt dobré dánske bandy to mávajú takto dosť často, možno hlavne preto, že akosi kašlú na to niekam sa tlačiť. Novinka DAWN OF DEMISE ale vyšla u Unique Leader, to by ich nakopnúť mohlo, aj keď tiež len v prípade, že sa im zachce trochu máknuť na veci. Každopádne by na hociktorom festivale zameranom na tvrdé jadro kovu smrti patrili k tomu lepšiemu.
Dosť teórií, štvrtý album DOD prináša jedenásť skladieb, zvukovo veľmi štýlovo a príjemne stvárnených, hutné, kopajúce 90. roky, žiadna cvrlikajúca umelina. O hudobnom zameraní skupiny som už čo – to popísal minule, aktuálne teda hlavne skonštatujem, že na tomto albume sú definitívne späť nedocenení priekopníci európskeho BDM – samozrejme je reč o INFERNAL TORMENT, ktorých debut pred vyše 20 rokmi stanovil nové hranice extrému. V DAWN OF DEMISE je dnes už len vokalista tejto legendy, ale pri správnom vedení spoluhráčov aj Scott Jensen stačí na to, aby „The Suffering“ znel ako nasledovník „Man’s True Nature“ s menej oplzlými a rozzúrenejšími textami. Vokálne je to rovnaká ukrutnosť ako kedysi, hudobne do priamočiareho, ale prepracovaného katovania pribudlo o čosi viac klasického slamu z čias pred jeho výbuchom, skladby sú drviace, výbušné, chytľavé a hoci takmer všetko ide podľa prastarého vzorca, „The Suffering“ ma baví a je vydarenou ukážkou podstaty žánru.
Nijak objevný, o to však zábavnější death metal NY střihu, který je v podstatě showreelem výkladních postupů žánru: odkazy SUFFOCATION, INTERNAL BLEEDING, houpačky, sypačky, slam, hardcore i oldschool sóla. Tohle je zkrátka radost poslouchat.
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
Druhá deska MIRE, skupiny bývalého kytaristy AS I LAY DYING Nicka Hipy, se nese v zajímavé stylové kombinaci. Nezapírá své kořeny v metalcoru, ale současně se posouvá více do komplexnější postmetalové polohy. Obstojný a vlastně i precizní počin.
Devět stadií rozkladu mrtvoly zhudebněných kapelou, která záhadně vyzrála nad časem. Svěží, objevná, mimoběžná deska samozřejmě přepínající mezi soundtrackem ke Kurosawovi, melodeathem, hevíkem, folklorem a art rockem. SIGH jsou stále v čilém pohybu!
Parádní dobový rip-off i pocta raným PESTILENCE v jednom, zabalená do současného zvuku a nápadité fúze oldschoolového technického death metalu s progresivními a technickými vlivy. Kruh se uzavírá.
Tihle Francouzi hrají přesně tu muziku, která mě baví na konci léta / začátkem podzimu. Atmosférický, lehce zasněný stoner, kterému není cizí ani jedna poloha na škále hrubost - jemnost. Navíc ten syrový undergroundový feeling a překvapení je na světě!