K rozhovoru se dvěma třetinami plzeňské ZNOUZECTNOSTI se vracíme v kritickém okamžiku, kdy se řeší jejich příslušnost k punkové scéně. Jak to asi dopadne? A co na to Ziggy Boy?
A cítíte se tedy být součástí domácí punkové scény? Ptám se i proto, že si v bookletu alba nelze nevšimnout věnování skladby „Avignon“ před nedávnem zesnulému Bakčovi z E!E…
Déma: Na to se zeptej fanoušků a budeš mít sto různých odpovědí, my jsme především lidé, kteří hrají na nástroje a skládají na ně písničky. Bakču známe přes 30 let, byl to dobrý člověk, parťák do deště, je ho škoda. Také bych se rád zeptal, co je to punk? A existuje vlastně anarchie? V dnešním světě je většina věcí spíše trendového charakteru... Je legrační, jak anarchisté často nosí značkové věci a punkeři velice drahé oblečení, zakoupené ve specializovaných krámech zaměřených právě na tento styl. Kdo si dnes pomaluje barvou starou koženou motorkářskou bundu z padesátých let? Takových je opravdu málo a přitom to byl kdysi český fenomén, to, co nás odlišovalo od ostatního světa. Bakča mezi takové lidi patřil...
Golda: S tím hodně souvisí předešlá otázka. A jak říká Déma – zrovna tohle záleží na náhledu lidí, co punk poslouchaj. Někdo nás tak bere, jinej ne, někdo nás respektuje, jinej odzívá, nejsme natažení na to zmíněný český punkový kopyto, jak hudebně, tak textově a tím pádem to prostě máme trochu složitější (:-)). No a s Bakčou je to pro mne osobně zvláštní věc, vlastně jsme se nějak extra dobře neznali, ale patřil mezi lidi, se kterýma když jsem se potkal, bylo mi s ním vždycky fajn. Ať už to bylo při náhodných setkáních na koncertech, nebo když jsme občas spolu seděli v jeho tetovacím kumbálu a jen tak tlachali.
Bylo to prostě fajn, a když jsem se dozvěděl, že umřel, bylo mi z toho najednou tak divně smutno. Bylo to, jako bys najednou pocítil, že ten „starej“ svět zřídl a objevila se nicota na místě, kde bys ji nečekal a na které v danou chvíli ani neměla právo. Už mi umřelo pár blízkých kamarádů a známých, koneckonců jako každému, ale podobný pocit jsem asi nezažil. Tu písničku jsem měl v šuplíku rozdělanou už dlouho, a když jsme se vrátili z Bakčova pohřbu, druhý den jsem jí za chvilku dopsal. Není samozřejmě o něm, ale nějak to všechno zapadlo do sebe, a je tam to věnování. Mimochodem jsi jedinej, kdo si toho všiml nebo se zeptal.
Podle jakého vzorce jste si na nové desce rozdělili zpěv? Co kdo napsal, to si také odzpíval? Nebo to bylo úplně jinak? A děláte to tak vždy?
Déma: Vzorec je jednoduchý, kdo si co složil, ať si to také odzpívá... ale pravidlo to samozřejmě není.
Co se zpívá v úvodu „Čecha Orby“? Přiznám se, že onomu „murmuru“ nerozumím ani slovo a pohled do bookletu mi toho rovněž moc neobjasnil…
Golda: To je jen taková kravina. Nic víc. Prostě se mi chtělo chroptět, tak jsem si zachroptěl.
Odkud se stále berou témata vašich textů? Musím říct, že mne nesmírně oslovuje nejen šíře vašeho tematického záběru, ale hlavně naprosto neopakovatelná poetičnost vašich textových řádků…
Golda: Já to mám tak, že texty píšu většinou a radši na muziku. U málokteré naší písničky je to tak, že vznikl napřed holý text a pak se zhudebnil. To jsou vzácné výjimky. Takhle kdysi vznikl třeba „Krysař“. Že byl hotový text, Déma se na něj ve zkušebně podíval, vzal kytaru do ruky a za tři minuty byla ta písnička hotová v podobě, jakou má dodnes. Z „Beat Simplicitas“ vlastně úplně stejně vznikla „Ženeva“, to ti může říct Déma. Ale pokud píšu na muziku, většinou mi přijde, že už tam ten text někde je schovanej a jde jen o to, vytáhnout ho na povrch a opucovat. Vytáhneš jedno slovo, druhý, slogan, myšlenku a najednou to funguje. Ale není to tak, že bych si vzal nějaké téma a řekl si, že o něm napíšu text. To mi moc nejde. Spíš mi někdy ten text pod rukama i jakoby sám uhne někam jinam, než bych čekal. No a asi i proto, že jsme všichni z generace, co hodně četla, jsou pak ty texty takový, jaký jsou.
Déma: Kde bere malíř námět na své obrazy, kde básník téma svých básní? Ta otázka není tak těžká, jak by se mohla zdát. Odpověď je skryta v jakési neklidnosti, v neustálém pozorování skutečnosti, srovnávání skutků, monitorování pocitů, naslouchání druhým. Je to proces, který asi není dán každému a jestliže ano, tak v úplně jiné formě. My zkrátka tvoříme „z vody“, ti ostatní jsou ve svém uvažování daleko praktičtější. Ale mě to takhle baví (:-)).
Mimochodem, kdo je či byl Ziggy Boy? Řekl bych, že podle aury, která ze stejnojmenné písně vyzařuje, to musela či musí být skutečně charismatická osobnost…
Golda: Je to prostě jen příběh. Na kytaru umím hodně blbě jen pár hmatů v základní poloze a jednou jsem doma seděl a hrál si do zblbnutí pořád dokola jen dva akordy. A zase – kostra toho příběhu se přitom objevila jakoby sama od sebe. Text si pak dlouho žil dost vlastním životem, i byl o dost delší, a taky se to původně jmenovalo „Billy Boy“... do chvíle, než jsem v nějakým hypermarketu viděl na kase prezervativy s tímhle jménem, což mi přišla hrozně pitomá souvislost. A shodou okolností pak v rádiu cestou domů v autě hráli písničku „Ziggy Stardust“ od Bowieho a skládačka cvakla. Tak jsem to přepsal. Na konci původně umřel, ale jak stárnu, tak mi smutný konce čím dál tím víc vadí, dřív mi byly daleko bližší, a tak jsem ho alespoň udělal trochu otevřenej. Takhle někdy vznikaj naše písničky. A je zvláštní, že zrovna tahle se lidem většinou buď líbí hodně, nebo jim přijde zbytečná. Taky se mě jeden kamarád zeptal, jestli je o vztahu Iggy Popa a Davida Bowieho v jejich berlínském období. Zajímavej nápad – skoro by se to na tom dalo velmi dobře prodat (:-)).
Pomalu ale jistě se blíží třicáté výročí vaší existence. Jak se na ně chystáte a jak je hodláte oslavit?
Déma: To už bude 30 let? A sakra!!
Golda: No, nevím, my na to slavení moc nejsme. Tuhle příležitost by asi hodně kapel vytěžilo do mrtě, ale to není náš případ. Tak uvidíme. Třeba si pak necháme udělat dort s třiceti svíčkama (:-)).
Myslím, že je celkem pozoruhodné, že kapelu stále táhnete ve stejné, „trojčlenné“ sestavě, a že tudíž musíte mít k sobě hodně blízko, když jste to takhle dlouho vydrželi. Jak by se tedy dal nejlépe popsat váš vzájemný vztah? Měli jste někdy nějakou „ponorku“ nebo jinou vztahovou krizi? A pokud ano, co rozhodlo, že jste ji ustáli?
Golda: Ponorky samozřejmě byly taky, občas i bejvaj – jako v každým dlouhodobým vztahu. Možná jsme spolu vydrželi tak dlouho i proto, že každý z nás je jak povahově, tak zájmově dost jinak nasměrovanej, a že jsme nikdy nefungovali jako parta, co spolu chodí nějak zásadně po koncertech i mimo ně kalit. To důležitý, co nás drželo a drží pohromadě, vždycky byla a je muzika a písničky. A pocit, že to, co děláme, není zbytečný, má to dost přesah a bylo by škoda, kdyby to skončilo dřív, než je nutný. U každý kapely je škoda, když dojede na nabubřelý ega. Zvlášť když je něčím alespoň trochu výjimečná. A že jich bylo. Když má člověk motivaci, naučí se chodit mezi těmi příslovečnými vejci a vyhýbat se konfliktům, které by mohly přerůst člověku přes hlavu. Asi to rozhodlo. I když to občas není lehký.
Koncertujete vskutku neúnavně a hodně často… kolik máte v průměru vystoupení za rok a vedete si třeba jejich přehled? A věděl bys tudíž, kolik celkem koncertů ZNOUZECTNOST absolvovala?
Golda: Kolem stovky. Jeden čas jsme si to všechno psali, ale skončili jsme někdy u tisící akce. Ke dnešku to bude za ty roky něco mezi číslem 2.600 – 3.000.
Vyčítal vám někdy někdo, že vaše tvorba je stále stejná a není v žádný progres? A myslíš si, že je nutné v ní vůbec nějaký progres hledat, že nestačí prostě to, že je „jen“ o pěkné písničce, co pohladí na duši?
Golda: Za prvé si myslím, že to není až tak úplně pravda, a za druhé je to podobné, jako kdyby někdo něco podobného vyčítal nebo měl za negativní rys třeba u ROLLING STONES. A to si myslím, že ti ty desky mají v principu už dlouhou dobu víc jednotvárné a stejné, než my. A co jako – i tak je mám rád. A ano, myslím si, že u „rokenrolových“ kapel to celé stojí hlavně na písničkách a na tom, aby měla kapela svůj rozeznatelný ksicht. A že napsat fakt dobrou písničku, kterou si lidi oblíbí a udělají z přirozený hit, natož evergreen, je těžký, že i vznikne spíš náhodou a nějakým náhlým osvícením. Jako Dylanova „Knockin´ On Heaven´s Door“.
U kapel, jako je třeba DREAM THEATER a podobný modernější party, co zrovna moc nesleduju, a co stojí na hlavně na kompozici a zvládnutí nástroje, je to pak samozřejmě jinak. Tam může být ta „písničkovost“ někdy i zbytečná a určitý progres je v podstatě nutnost. Občas se ty přístupy i spojí a pak vznikají výjimečný desky, jako třeba byla podle mne černá METALLICA, které dokážou oslovit jak většinového posluchače, tak kmenového fanouška žánru, ale to bývá poslední dekády dost vzácné.
Na vašich internetových stránkách lze nalézt odkazy ke stažení vašich alb na uloz.to, včetně aktuální novinky „Beat Simplicitas“, dokonce s výzvou, že pokud by byl odkaz nefunkční, má vám to být nahlášeno. V dnešní době poněkud nestandardní přístup, není-liž pravda?
Golda: Dneska už je to jedno. A nemyslím si, že by to byl až tak nestandardní přístup. Asi jsme byli u nás jedni z prvních, co tohle udělali, ale když už jsou lidi, co si stejně jen stáhnou, ať mají možnost stáhnout si přímo od nás. Občas za to někdo i zaplatí a občas si někdo desku pak třeba i koupí na koncertě, protože bez stažení by si nás neposlechl, nenašel, v rádiích nejsme… Digitální distribuce už dneska existuje, s tím samozřejmě pořád paralelně i to „pirátské“ stahování. A čím dál víc kapel dává někam své písničky volně, protože je to taky forma určité propagace. Každý si pak může vybrat, čemu dát přednost. Pokud je fanda a chce kapelu nějak podpořit, způsob si najde. Nebo třeba zajde na koncert. O tom to celé je – o živém hraní. Bez toho rokenrol nemá smysl. Takže i to free stahování je vlastně trochu způsob jak dostat muziku mezi lidi a následně na koncert…
Neuvažovali jste na to konto třeba o některých z crowdfundingových neboli „startovacích“ stránek, kde se vám za tím kterým účelem (album, klip apod.) skládají fanouškové?
Golda: My jsme byli vždycky zvyklí spoléhat se spíš sami na sebe, ale od té doby, co se sesypal trh s CD, je to těžší – prodat 3.000 nebo 500 CD je velkej rozdíl. Takže ty peníze pak samozřejmě citelně chybí a musíš se naučit šetřit, kde se dá. My měli extrémní smůlu na auto, takovou železnou krávu bych nikomu nepřál, a ta kráva nám teď nedávno umřela a po vydání desky jsme nasuchu, takže přemýšlíme o crowdfundingu taky, i sami lidi na ksichtoknize nebo na koncertech se na to ptaj, ale nemáme z toho úplně dobrej pocit. Uvidíme.
Ale je dobrý, že se takovéhle možnosti objevily. Prostě to přinesla doba a pro dnešní svět je to už přirozená věc. Celá stojí na ochotě lidí a ti zas nejsou úplní pitomci, zvlášť co se peněz týká, takže když už na něco dobrovolně přispějí, musí k tomu mít pádný důvod. A je hezký, že když někdo přijde s nějakým třeba i šíleným nápadem, tohle mu umožní ho uskutečnit. Jen je smutný že se v těch projektech občas objevujou jména lidí, co tohle vážně nemají zapotřebí. Ale jak jsem říkal – lidi nejsou pitomci a na co nechtějí, nedají.
Znovu jsi použil ten zvláštní termín „ksichtokniha“... kdo ho vymyslel a jak se ty osobně díváš na fenomén facebooku?
Golda: Co se týká ksichtoknihy, tak vůbec už nevím, kde se to vzalo. Jsem v pokušení říct, že to napadlo mě, ale asi by to bylo dost drzý. Už to sice používám dlouho, ale nevím, jestli jsme to někde slyšeli nebo to vypadlo z někoho z nás. Fakt nevím. No a co se FB celkově týká – je to podobné jako s ohněm. Dobrý sluha, zlý pan. Záleží na tom, k čemu ho člověk potřebuje nebo používá. A každopádně – vnímavější člověk se na něm dozví hodně o lidech jako takových. A často to nejsou úplně lichotivý zjištění.
„Beat Simplicitas“ doplňuje obal a koláže z tvé autorské dílny. Jak dlouho už se věnuješ také výtvarnému umění a jak daleko sahají tvé umělecké ambice v tomto směru? Tvá plzeňská vernisáž „Suvenýry z cest na ostrov snění“ z listopadu loňského roku byla první nebo už několikátou? A jak dopadla?
Golda: Ta výstava byla druhá a dopadla tak, že během toho jedenapůldne „verdisáže“ tam přišlo asi 35 lidí. Což prý je celkem dost. Ale bylo to fajn. No, a co se toho „výtvarna“ týče – něco málo jsem kdysi tvořil souběžně se začátky hraní v kapele, většinou koláže a asambláže, jenže pak už to moc nešlo časově skloubit, a taky mne daleko víc bavily ty písničky, texty a hraní. Tak jsem obrázky vypustil. No, a když jsme časem začali vydávat desky sami a zjistili, kolik stojí grafické práce při přípravě obalů, plakátů a jiných tiskovin, a že co si člověk do mrtě neohlídá, často někdo odflákne, koupili jsme za kapelní prachy Photoshop, trochu jsem se s ním naučil dělat, a tyhle věci si od té doby děláme sami.
Většinou ho používám i na sazbu textu, což je prasárna, ale v duchu a světě ZNOUZECTNOSTI to funguje celkem dobře. A mimochodem, ty šílený prachy, co ten tenkrát ten soft stál, se vrátily hodně rychle. No, a jelikož mne to baví, tak se snažím ty obaly dost „vysedět“ a udělat je zajímavý, protože si myslím, že zvlášť v dnešní době je to důležitá věc. A tím jsem se vlastně vrátil i k tvorbě obrázků, byť je teď dělám většinou v digitální podobě. Snažím se dát těm nahrávkám nějakou přidanou hodnotu i hezky zpracovaným obalem. My jsme vyrostli ještě na estetice obalů LP, takže i z toho důvodu nám to přijde přirozené. A ještě pořád existujou lidi, co tohle dokážou docenit. Což je super.
Zvládli byste na závěr našim čtenářům napsat jen tak od boku nějaké hezké čtyřverší s užitím názvu našich stránek?
Golda:
Čím pro mrtvé temná je Nekropolis,
či pro Fritze Langa Metropolis,
čím pro Řeky bílá je Akropolis,
tím pro hard´n´heavy Metalopolis (:-)).
Déma:
Metalopolis je propolis,
na to vezmi třeba lis,
ať si dělník nebo DiS.,
popelář, lampář či miss.
