V rámci doplňování restů uplynulého roku je na tomto místě nutno zmínit i stále ještě aktuální nahrávku britského veterána Davida Bowieho, jehož diskografie čítá se započtením „The Next Day“ úctyhodných 24 kusů, počítaje v to pouze řadové desky.

Není se co divit. Mistrovi přeci jen táhne na sedmdesátku (oslaví ji za tři roky) a je možná až s podivem, že se tohoto věku při jeho dobře známém životním stylu vůbec dožil. Období nezřízeného chování je však dávnou minulostí. Pan Bowie seká dobrotu, vede spořádaný život staršího pána a za největší poklesek poslední doby je tak možno označit snad jen odmítnutí Řádu britského impéria.

Nás však přeci jen zajímá spíše svět hudební a tam naštěstí k žádnému otupení hran nedochází. Bowie už sice nechrlí desky tak, jako v sedmdesátkách (schválně si je spočítejte) a „The Next Day“ vychází po dlouhých deseti letech od poslední řadovky, ale někteří holt mají co říct i v období raného stáří. Aktuální nahrávka toho budiž opravdu tím nejlepším důkazem.

Nezřídka odkazujíc někam k muzikantovu berlínskému období album zkrátka chytne a nepustí. Ano, hlas se s přibývajícími léty pochopitelně mění a v tomto věku to už stejné jako ve dvaceti prostě nebude, nicméně cit pro složení skvělé kompozice jen tak nezmizí. Ať už se jedná o některou z řádně hitových, přímočarých vypalovaček („The Stars (Are Out Tonight)“, „(You Will) Set The World On Fire“), ale klidně i ploužák („Where Are We Now?“). Tohle šlo Bowiemu vždycky na jedničku, stejně jako oscilování mezi různými hudebními styly, což ostatně dokazuje i zde. A když v závěrečné „Heat“ zpívá „I Don´t Know Who I Am“, jako by tím vlastně symbolizoval celou svou hudební kariéru.

My naštěstí víme, kdo Bowie je. Výborný muzikant s celou řadou zásadních desek, který je schopen přizpůsobit se tomu, co je momentálně in, případně onen kurz sám udávat. V případě „The Next Day“ se sice historie přepisovat nebude, ale pocit ze skvěle odvedené práce prostě odmazat nelze. Chtělo by se říct, že je album dost dobrým pozdravem z důchodu, ale bylo by to vlastně nefér, když je Bowie i touto nahrávkou schopen vytřít zrak o generace mladším hudebníkům. Kdo umí, ten umí.