Když se před dvěma lety objevilo debutové album PERIPHERY, rozpoutal se kolem něho docela slušný hype. Podladěné math-metalové riffovačky, zlámané do nepravidelných rytmů a vrstvené přes sebe s neobyčejnou intenzitou dostaly dokonce samostatný odborný název (djent) a mladí Američané byli pasováni do role stvořitelů nové metalové odnože. Album sice mělo (a má i dnes) z mého pohledu jisté mouchy, ale objektivně nelze konstatovat jinak než, že na začínající kapelu to byl vskutku nevídaný start a nejednoho fandu současných metalových inovativností tedy určitě zajímá, zdali nadějná kapela dokáže úspěch zopakovat.

Nedávno spatřilo světlo světa PERIPHERY II aneb „This Time It´s Personal“ a pokud chcete znát odpověď na výše uvedenou otázku, tak není úplně jednoznačná. Novinka totiž sleduje překvapivě trochu jiné cíle, než se obecně očekávalo. Album je oproti tvrdé, zahuštěné jedničce více uvolněné, pestré a hlavně, není vůbec ortodoxně djentové. Kapela překvapivě z valné části rezignovala na styl, který sama de facto „vynalezla“ na svém debutu, a rozmáchla se tentokrát mnohem více zeširoka.

Nějaké škatulkování je tentokrát těžší, ovšem označení - mix starého prog metalu, model DREAM THEATER nebo FATES WARNING a toho nového, jaký ztělesňují třeba ANIMALS AS LEADERS nebo TEXTURES, se myslím, docela hodí. Američané nám servírují instrumentálně velmi rozmanité hudební dílo a ve většině skladeb doslova čarují. Jsou slyšet opravdu úžasné riffy, sóla, rytmické i harmonické propletence a celé album vypadá na první dojem opravdu bombasticky, ovšem i přes zjevný perfekcionismus nahrávce ve výsledku cosi chybí.

Problém nespočívá ani tak v tom, že PERIPHERY lehce vyměkli, ale spíše v tom, že se chtějí zavděčit všem. Kapela by ráda zabodovala jak u drsných djenterů, tak u jihomoravských melodiků a potěšila i náročné prog metalové publikum, ale kvůli až přílišné univerzálnosti dílo ve finále není ani kočka ani pes. Na vině mého nedostatečného stupně nadšení je ale i má averze vůči „dream theaterskému“ pojetí progresivity (kvůli nepříjemně akademické škrobenosti), která z alba „PII“ doslova dýchá. Album prostě působí až moc dojmem seance virtuózů z akademie múzických umění, kteří přehrávají pěkně v teple se vší vážností svoje složité party a nerozumí tomu, že pravý rock´n´roll, to je rebelie, špína a nenávist.

Je sice pěkné, že Spencer Sottelo má rozsah jako hrom a vyzpívá výšky, hloubky, árie, o kterých si může většina metalových zpěváků pouze nechat zdát, a sedí mu každý tón, když máte ve výsledku pocit, že je mu vlastně jedno, o čem že to zpívá.To takový J.Duplantier, když zařve „I Met The Dragon, In Cave By The Mountain..“ nebo David Vincent spustí „We Are Hardcore And Radical, We Are Always Maniacal And Animal..“ tak to má koule. I tomu Hetfieldovi to jeho „Taken My Arms, Taken My Legs, Taken My Soul, Left Me With Life In Hell“ prostě věříte, Spencerovi bohužel nevěříte nic.

Abych ale jen nehanil, tak uznávám, že jsou zde momenty, které stojí za to. Třeba hned první „Have A Blast“ (ty blast beaty jsou v podání PERIPHERY opravdu cool), nebo třeba ty tvrdší pasáže v „Ragnarok“ či „Make Total Destroy“ v sobě onu nenávist mají. Povedla se ale třeba i klidná „Erised“ s autorským vkladem mentora Petrucciho a marný není ani celý elektronický podmaz nahrávky.

Osobně očekávám, že na toto album kritika bude spíše pět ódy a oslavovat jej jako úžasné spojení klasického a moderního prog metalu či jako djentový DREAM THEATER, anebo hlásat konečně už příchod toho právoplatného nástupce kultovních SIKTH (..muhehe), popřípadě velebit bezchybné spojení virtuozity, techniky, tvrdosti, melodií, atd. atd. Dle mého je však „PII“ přesně ten typ alba, které zní na první poslech bombasticky a po celou dobu hnětá, ale nic moc si z něj nezapamatujete.

Takže tedy, ještě jednou ve stručnosti. Není to špatná muzika. Je instrumentálně velmi dobře zahraná, na poslech docela příjemná a občas nápaditá, ale nejde ovšem nikterak do hloubky. Zkrátka potěší, ale na prdel neposadí.