Už jen prvotní přípravy debutového alba kuvajtské metalové úderky vzbuzovaly nemalé naděje. Vždyť předcházející EP "Divided" z roku 2010 vyvolalo mezi příznivci moderního kovového muzicírování nemalý a zasloužený rozruch, tudíž očekávání od jeho mladšího a většího brášky nemohla být malá. Že nebyla naplněna stoprocentně, už asi poměrně jasně prozrazují klišovité předchozí věty, ale po několika měsících od svého vydání to nakonec s "The Covenant" přeci jen nebude až tak zlé.

Zatímco zmiňované mini znělo nesmírně svěže a otevíralo před BENEVOLENT z pohledu posluchače lákavě nepředvídatelnou budoucnost, dlouhohrající nahrávka se až příliš upjatě drží v hranicích svého žánru. Což o to, bratři Sarreddinové a spol. moc dobře věcí, která v současném metalu takříkajíc bije. Jejich skladbám z formálního hlediska nechybí nic, co by mělo v roce 2014 tvořit atraktivní kompozici. Ostré nájezdy, nemalá špetka pomalu odeznívající vlny djentu a s ním spojená hromada polyrytmů, vypjaté refrény, (arabský) temperament a emoce - zde však nečekejte žádné orientální motivy, skupina v tomto směru jednoznačně inklinuje k "západnímu" kovovému zvuku.

Všechno dokonale sedí, na každé notě je znát pečlivá příprava a dlouhé hodiny strávené ve studiu, o čemž BENEVOLENT velmi rádi a podrobně informovali své věrné prostřednictvím sociálních sítí. Bohužel se na nahrávce, a to dost zřetelně, projevil neduh typický pro nejednoho hudebního perfekcionistu. Celé to totiž zní až moc vypilovaně, jakoby podle nějakých nepsaných návodů a místy snad až sterilně. I ty nejlepší nápady tak mají mnohem náročnější úkol se prosadit a probrat vás z jisté úrovně ztráty pozornosti, kterou "The Covenant" po čase dokáže vyvolat.

Na druhou stranu, právě díky zmiňované preciznosti, neobsahuje jediný moment, u kterého byste si řekli, že je to opravdu špatné anebo že to mají na svědomí zoufalí neumětelové. Předchozí ostřejší slova nemůžou zakrýt fakt, že nahrávka jako celek nachází paradoxně svoje devízy právě ve zmiňované škrobenosti, která za žádné situace nedovolí vychýlit dění do vysloveně nudných, či nedej bože průserových sfér. Na to jsou BENEVOLENT ještě stále především hlavně temperamentními mladíky, než akademickými muzikanty snijícími sny o vlastní genialitě.

A kdyby na jejich debutovém albu bylo víc skladeb jako je emocemi prodchnutá "Illusion", tak bych v podstatě mohl psát jen a jen o pozitivech. Díky talentu této skupiny však stále nepochybuji, že tak tomu může být třebas příště. BENEVOLENT svoje kvality nakonec přeci jen dokázali potvrdit, leč trochu odlišným způsobem, než jsem sám očekával.