Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dez Fafara je pozér. Napriek nespornej kvalite prvých dvoch albumov COAL CHAMBER sa jeho pôvodná kapela zaradila medzi trendové nu-metalové zoskupenia, ktoré sa v druhej polovici 90-tych rokov dali prehrabávať lopatou. Keď sa na prelome tisícročí do popredia dostával metalcore a thrashové retro, Dez nezaostával a založil DEVILDRIVER. Zdá sa, že mu to sype, lebo kapela nám aktuálne ponúka už svoj piaty album nazvaný „Beast“ (ktovie, kedy im už dôjde slovná zásoba zo sekcie ZLO a dočkáme sa albumov o poľných kvietkoch a disneyovských zvieratkách.)
Do novinky som osobne nedával veľké nádeje, hlavne po nepresvedčivom vystúpení v Miloviciach minulé leto, kedy ma DEVILDRIVER až na dve skladby dokonale uspali svojou monotónnosťou. Aj keď „Beštia“ na prvý pohľad preferuje bezhlavý útok pred premyslenými ťahmi, je môj dojem z jej správania prekvapivo pozitívny. Podarená „Dead To Rights“ odštartuje album v pekelných obrátkach a okrem frontálneho útoku naznačuje, že DEVILDRIVER sa od svojho debutu nezmenili ani za máčny máčik. To, či je to dobré, nech si už posúdi každý sám.
Aj keď sa s pribúdajúcimi skladbami občas ocitneme v nič nehovoriacom víre riffov a dvojkopových kanonád, skladby „Shitlist“ alebo „You Make Me Sick“ (aké kreatívne názvy) sa preukážu dobrými nápadmi. Vtedy kľudne Dezovi prepáčite, že za celý album vystrieda asi dve hlasové polohy (škoda, v COAL CHAMBER vedel aj kvalitne zaspievať čistým hlasom) a texty mohli byť veselo vytvorené pomocou nejakého ultra temného blasphemic lyrics generátora.
Dlho očakávané osvieženie prichádza v desiatej skladbe „Black Soul Choir“ - tento vydarený cover ukazuje, ako sa z alternatívneho country dá spraviť krutá metalová nakladačka. Vytratil sa síce onen tragikomický podtón, ktorým vládnu 16 HORSEPOWER, Dez a spol. však odviedli dobrú robotu a prispôsobili si skladbu svojmu zvuku a štýlu. Schválne, porovnajte si obe verzie: DEVILDRIVER, 16 HORSEPOWER.
Album ako celok pekne odsýpa, skandovancie groove refrény sa miesia s rýchlostnými pretekmi a raz za čas sa skladby prevzdušnia vydareným sóličkom alebo akustickou medzihrou. S opakovanými vypočutiami si poslucháč nájde záchytné body, ktoré sa mu do pamäti zarežú ako zuby besného zvieraťa, ktorého znaky „Beast“ jednoznačne nesie.
Napriek všetkým štýlovým klišé na „Beast“ sa vzrastom malý Dez Fafara celkom vytiahol. Ak miesto použitia kľučky preferujete dvere preraziť hlavou, je táto doska presne pre vás.
1. Dead To Rights
2. Bring The Fight (To The Floor)
3. Hardened
4. Shitlist
5. Talons Out (Teeth Sharpened)
6. You Make Me Sick
7. Coldblooded
8. Blur
9. The Blame Game
10. Black Soul Choir
11. Crowns Of Creation
12. Lend Myself To The Night
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
Je to vynikajúce. Takto ma naposledy bavili na My Life My Way v roku 2011. Krásne šťavnatá produkcia, pekne to odsýpa, pecka za peckou a na čele pelotónu hitovka Sunday Matinee - jasný kandidát na koncertnú tutovku.
Tak tady se čas zastavil. NOVEMBRE po letech ticha předkládají kolekci vzývající ducha post-doomu provedení z přelomu devadesátých a nultých let. Asi nepřekvapí, že deska vychází u Peaceville a rovněž asi moc nepřekvapí, že se poslouchá nanejvýš příjemně.
Hodně příjemná věc pro fanoušky vzdušnějšího post rock/metalu. Lehce načechraná progrese s výrazným vokálem, ale také přímočařejší postupy s doomovými náladami, kde je metalová síla stále v popředí. Tohle se chystám více prozkoumat.