Gentlemani a dáma ve viktoriánském stylu. No, mysleme si, co chceme. Nicméně právě na tuto image A FOREST OF STARS od samého začátku sází jako na divokou kartu, ze které se postupem času stalo zatraceně silné eso. Atmosferický black je v jejich podání zvláštně komorní, psychedelický a možná i ke své vlastní škodě místy více neuchopitelný, než by bylo třeba. Každý, kdo byl svědkem jejich vydařeného debutu „The Corpse Of Rebirth“, mi dá určitě za pravdu, že se jím ze dne na den katapultovali mezi jednu z nejzajímavějších x-black metalových formací Britského souoostroví. Od překvapení k nadšení a zase zpět to netrvalo moc dlouho a člověku se na mysl začaly vkrádat myšlenky na novou desku, jenž nezůstaly dlouho neuspokojeny. Po dvou letech jsme se dočkali v pořadí druhé desky „Opportunistic Thieves Of Spring“ a rozhodně velmi ráda sděluji, že se krádež sedmdesáti minut (už spíš letního) času v tomto neobvyklém případě vyplatí.

Narozdíl od prvotiny je album více ucelenější, má jednotnou linii a skladby na sebe atmosfericky navazují. Často působí spíš jako do tmy upadající soundtrack, než jako deska s oddělenými tracky, a přesto tím nechci říct, že by byly jednotlivé kousky bez nápadu a splývaly do sebe. Obecně ale můžeme tvrdit, že se A FOREST OF STARS na novince „propracovávají ke zlepšení“. S trochou nadsázky se totiž dá pozorovat, že skladby kvalitativně rostou úměrně se svým pořadovým číslem a vrcholí, přesně dle tohoto pravidla, trackem posledním – „Delay´s Progression“. I bez toho, aniž byste viděli fotky, nebo byli obeznámeni s celkovou image kapely, z desky dýchá zvláštní úpadková elegance. Snad díky agresivnosti a pohrdání podaném „svrchu“, snad protože je v hudbě plno věcí vyjádřeno náznakem, k čemuž dopomohl i z pozadí vystupující vokál. Tajemné, lehce hororové pasáže střídají „rozvrzaně“ melodické housle, flétna a úžasné dobové fortepiano.

„Sorrow´s Impetus“ vplouvá ruchy, zběsilými bicími a agresivním řevem. Housle jen umocňují atmosféru zmaru a psychického zmatku. Dokreslující bubny však náhle utínají všeobecný chaos a pokračují se smyčci ve zvláštní vnitřní rezignovanosti a chladu. „Raven´s Eye View“ platí za „tu pohádkovou“. Připomíná mi čarovný les, ve kterém nejdříve opatrně kolébavým krokem našlapujete a pak se najednou všechno probudí, hroutí a porážka najendou bývá úplná, ačkoliv žádný zápas nepředcházel. Povedený je také klip, který jako prozatím jediný reprezentuje aktuální album. V téměř čtvrthodinové „Summertide´s Approach“ se přes hutné riffy, těžké bicí a vokál dostaneme k jemným nenuceným pasážím pouze s klávesami a rytmickými nástroji. Ke konci skladby rovněž překvapí dobré kompozice s houslemi, které pro skladbu představují doslova životodárnou vodu. Bez nich byste měli po poslechu spíš pocit veskrze dobře odvedené práce než naléhavého sdělení, k jehož statutu se v první polovině (a dost možno i  po ní) jen pracně dostaneme. Přehoupnutí přes polovinu pro nás znamená postup k více atmosférickému bloku. Právě „Thunder´s Cannonade“ působí jako přirozené podbarvení k nočním aktivitám gentlemansky-negentlamenského klubu v potemnělých uličkách Londýna, tak skvěle zpodobněných v nočním bloumání Doriana Graye. Velmi vítaným prvkem je pro mě také využití jemného vokálu v „Five Starfire´s Memory“. Dodává ledově mrazící atmosféru, vtahuje, dokonale koncentruje a připraví pozornost na ruchově-ambientní část, která přes postupně se zesilující bicí sklouzává opět k lehčímu psychedelickému „blacku“. Lahůdku mezi lahůdkami však představuje závěr v podání „Six Delay´s Progression“. Pravda, skladba albu dělá poněkud medvědí službu, protože až nepříjemně staví na odiv o kolik je lepší a nápaditější. Když nic jiného, tak tohle určitě stojí za to slyšet!

Opravdu těžko přibližovat něco, co by se mělo „pro obrázek“ slyšet. Těžko popisovat náladu, ve které se nevyznáte ani vy sami. A nakonec – opravdu těžko hodnotit desku, po níž jen poznamenáte „uf“, a to právě jak v dobrém, tak špatném slova smyslu.. a mnohdy i zmateně. Přes to všechno, jen tak pocitově – za 8. Když já gentlemany tuze ráda!