Chmurná, až děsivě chmurná atmosféra titulní skladby otevírající album „The IVth Crusade“ věčně hladové anglické bestie BOLT THROWER velmi názorně vykresluje drobné změny, které v době jeho vydání tato prakticky již celosvětově proslulá death metalová kapela z Coventry prodělala. Strach, zmar, bolest a žal, to vše vyjádřené neúprosně řezajícími kytarami a smrtelně nakažlivou ústřední vyhrávkou. Podobně nenápadné doom metalové nálady doprovodily přechod kapely nejen k novým tématům v textech, ale rovněž k jistému ústupku od rychlosti (coby jednoho z klíčových znaků agrese a tvrdosti) a sázce na větší hutnost a atmosféričnost, s níž se smrtka v jejím znaku začala tvářit mnohem záludněji. A kdyby v roce 1992 bývaly chodily death metalové kapely k odvodu, vsadím svou vojenskou knížku, že z BOLT THROWER by v důsledku toho všeho byl zatraceně nebezpečný rekrut, vždy a všude se hlásící do první linie.

„Mortified By The Lack Of Conscience,
Our Sanctity Bears No Relevance.
Insignificance Is Our Existence,
Hear The Litany Of Life´s Persistence“
(„The IVth Crusade“)

Opuštění tématu warhammerských strategických her jak v textech, tak na obalu alba („The IVth Crusade“ zdobí obraz Eugène Delacroixe „Příjezd křižáků do Konstantinopole“) však ještě neznamenalo, že by Thomson a spol. rezignovali na vojenskou tématiku. Tentokrát jí však vzali poněkud z jiného konce, a sice částečným upřením pozornosti ke čtvrté křížové výpravě, která měla dozajista symbolizovat i fakt, že máme co dělat se čtvrtým řadovým albem kapely. Jinak jde ovšem o tradiční lyriku BOLT THROWER, na pozadí historického předobrazu přemítající nad fascinací lidstva bojem a vykreslováním některých jeho dalších detailů. Podobně je tomu i se skladbami samotnými, vykazující známky jistého „zklidnění“. To, co se ovšem může zdát zklidněním (jednoznačně zapříčiněným slyšitelným zvolněním tempa), nemusí ve skutečnosti znamenat nic takového. A to je přesně případ „The IVth Crusade“. Věrno originálnímu kytarovému rukopisu kapely píše novou kapitolu vyznání smrti, k čemuž si nově seříznutý psací brk namáčí také v nekonečných hlubinách zkázy a zatracení. Surový death metalový výraz kapely, jedinečně doprovozený jakoby „neškoleným“ murmurem Karla Willettsem, tak neztrácí nic ze své dřívější mrazivosti a naopak, ještě jedovatěji se při ní tváří. Jednotlivé skladby proto působí silou suchého konstatování lenního pána, který svému vazalovi právě sdělil, že bude s jeho vojskem pochodovat na Jeruzalém. Již zmiňované zoufalství a smutek jsou tak jedinými pocity, které ten chudák v tom okamžiku prožívá, jejich intenzita se ovšem nedá slovy popsat, podobně jako intenzita všech skladeb na tomto albu.

A to je asi největší předností „The IVth Crusade“, které osobně vidím na vrcholu všeho, co kdy vzešlo z dílny BOLT THROWER. Jedinečně podaný pohled na válečnou tématiku z úhlu, ze kterého by to nejspíš nikdo nečekal, podpořený velmi působivým a zcela nepochybně také vzácně vyrovnaným namícháním nejen klasických deathových esencí, to nemohlo nezanechat důsledky. Jeden z nich je naprosto hmatatelný i v tomto okamžiku – právě proto si o čtvrtém albu skupiny, která mimo jiné proslula i angažováním ženy (baskytaristka Jo Bench) v dobách, kdy se zástupkyně něžného pohlaví v metalu právě nenosily, s nejvyšším zanícením vyprávíme teď a tady, tedy téměř po dvaceti letech od jeho vydání.