Jsou „Pouta“ především výpovědí o bezútěšnosti doby, v níž se jejich děj odehrává, anebo spíše příběhem tragédie malého zamindrákovaného jedince, kterému se v rukou koncentruje moc pramenící ze služby v státním represivním orgánu? To je asi první otázka, deroucí se na mysl už v průběhu závěrečných titulků, které svým charakteristickým způsobem hudebně podkresluje uskupení WWW. Otázka v konečném důsledku však zbytečná, protože „Pouta“ kromě věrně zobrazené normalizační letargie bodují hlavně jinými atributy.
Mezi ty rozhodně patří promyšlený scénář, jehož kostru tvoří příběh osobního selhání psychicky nevyrovnaného a nezvladatelného důstojníka StB, jemuž jeho nejnovější úkol přerůstá přes hlavu. V této souvislosti je často skloňováno jméno německého filmu „Životy těch druhých“. S „Pouty“ je pojí právě dějová linka zobrazující špiclování a šikanování „protistátního“ živlu, jež se stává pro ústřední postavu osobní záležitostí. Zatímco však v německém špektáklu sledujeme proces určité morální nápravy, v novém českém snímku nic takového nehledejme. Antonín Rusnák v podání Ondřeje Malého je naprosto bezskrupulózní psychopat s násilnickými sklony a se zcela vyprázdněnou osobnostní schránkou. Je sice velmi ceněným pracovníkem aparátu, jež za komunistický režim odváděl černou práci, to však nesvědčí ani tak o jeho kvalitách coby policejního důstojníka, jako především o organizaci, pro níž pracuje.
Neprůhledný charakter přivádí do rozpaků i jeho neméně „pragmaticky“ se chovající kolegy. Zobrazení ostatních estébáckých postav, z nichž se nejvíce prostoru dostává Rusnákovu parťákovi v podání slovenského herce Lukáše Latináka a nadřízenému, kterého s chladnou grácií ztvárnil Oldřich Kaiser, nepostrádá v rámci omezenějšího prostoru plastičnost a snahu o objektivní pohled. Příslušníci represivního aparátu jsou zde vyobrazeni jako poměrně inteligentní lidé, kterým jsou (s výjimkou šéfa, jenž nostalgicky vzpomíná na neomezené pravomoci z padesátých let), nějaké komunistické ideje víceméně ukradeny a spíše si pragmaticky užívají výsadního postavení a výhod, které jim práce pro StB přináší. A když jeden z nich v opilosti zakřičí, že „jeho hrdinové jsou Beatles“, tak vám musí běhat mráz po zádech.
Obrazové pojetí filmu se nesnaží za každou cenu pitvat v dobových detailech a kulisách. Beznadějný začátek osmdesátých let zde symbolizují především obrazy šedivého panelového sídliště, včetně pohledu skrze záclony Rusnákova bytu, stylizovanými záběry interiéru tovární haly a ošuntělých kaváren a hospod. Žádná laskavá nostalgie po době, nad kterou bychom se měli hlavně pousmát. Hudební doprovod je však ryze moderní záležitostí. Techno-industriální beaty a variace jen zdůrazňují dusivou a neutěšenou atmosféru celého snímku. Ta se soustředí kolem minimalizovaného světa několika protagonistů, z nichž se jen marně rekrutuje někdo, s kým se dá plně ztotožnit.
Mohla by to být mladá slovenská jeřábnice (Kristína Farkašová), která v rozbouřeném moři pokřivených charakterů tvoří maják nezkaženosti a optimistického pohledu na svět. Ten už dávno ztratil i disidentský spisovatel Pavel, jenž v jednu chvíli poskytuje rozhovor západním televizím, aby vzápětí dopsal další hlášení pro StB. Disident Tomáš, na něhož Pavel donáší, taktéž není zrovna prototypem morální autority brojící proti nenáviděnému politickému režimu. I zdánlivá charakterová nevyhraněnost ústředních postav tvoří další výraznou položku ve skvělém ztvárnění atmosféry šedi období normalizačního vrcholu.
Režisér Radim Špaček se rozhodl „zariskovat“ i na poli castingu. Obsazení ve filmu neprovařenými herci mu vyšlo do puntíku. Nejvíce se samozřejmě bude hovořit o roli Ondřeje Malého, kterému malého zamindrákovaného nešťastníka věříte každým coulem. Největší problém jsme měl i přes již zmiňovanou zvrácenou grácii, se kterou Oldřich Kaiser s láskou vzpomíná na padesátá léta, právě s postavou šéfa pražské StB. Nějak jsem si stále z těch Kaiserových replik nedokázal vydolovat brutálního estébáka mučícího vězně. Na dalších vedlejších rolích se těžko dá hledat nějaká kritika. Ať už hovoříme o Kristíně Farkašové, Luboši Veselém, jenž i přes svoje kvality ztvárněním spisovatele-donašeče velmi příjemně překvapuje, Martinu Fingerovu anebo Lukáši Latinákovi, který svým provedením Rusnákova parťáka vzbuzuje místy ještě menší sympatie, než ústřední postava.
Nechtěl jsem tuto recenzi končit povzdechem nad kvalitou současného českého filmu s mírně optimistickým dovětkem. Loňský rok na české filmové scéně však k tomu optimismu dodal dost pádné důvody. Přestože by se „Poutům“ dalo vytknout občas až příliš pomalé tempo a některé televizní dialogy (Rusnákovy rozhovory s manželkou), jedná se o další snímek v rozrůstající se řadě, který se vysoce povznáší nad provinční malost a svoji syrovostí a nekompromisností se taktéž zcela vymyká již pověstné české „laskavosti“.
