URGENT
Jsem u třetího dílu a začínám chápat, proč to má pověst nejnávykovějšího seriálu posledních let. Fascinuje mě kolik témat se sem podařilo sofistikovaně propašovat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se v průběhu nahrávání třetí desky rozhodl hlavní tahoun METAL CHURCH, kytarista a skladatel Kurdt Vanderhoof, že již nadále nebude členem této seattleské power metalové úderky, hodně fanoušků bylo zvědavých, jak si zbytek s poměrně velkou ztrátou poradí. A to měli METAL CHURCH právě za sebou další podstatnou personální změnu, kdy jejich původního frontmana Davida Waynea rok před tím nahradil zcela neznámý Mike Howe z kapely HERETIC. Paradoxem je skutečnost, že odejitý David Wayne spojil své síly se zbytkem HERETIC, aby vznikla kapela REVEREND, která to v následujících sezónách dotáhla na dvě uspokojivé řadovky. Pro nás je však podstatnější, co se dělo dále v táboře METAL CHURCH, kteří pod producentskou taktovkou Terryho Datea a za stálé skladatelské spolupráce s bývalým šéfem Vanderhoofem vybrousili skvostný drahokam, jenž se stal synonymem kvality na americké speed/thrash metalové scéně konce osmdesátých let.
Je třeba si na rovinu přiznat, že novic Mike Howe hlasově dokonale zastínil svého předchůdce u mikrofonu. Wayneův projev totiž odpovídal staré metalové škole poloviny osmdesátých let, tedy operoval v hysteričtějších, vyšších polohách, kdežto Howe se cítil jako ryba ve vodě jak v nižší „silové“ poloze (většinou užité v nadupanějších riffových číslech), tak v té něžnější (to naopak dokazují dojemné baladické začátky některých rozmáchlých skladeb). Byl zkrátka všestrannějším zpěvákem, s větším rozsahem, čemuž se také přizpůsobil nový materiál, který vykazoval silné tendence k epičtější struktuře skladeb, na albu narostlých do sedmiminutových délek. Vanderhoofa nakonec v sestavě nahradil John Marshall, šikovný týpek, který se za pár let vyznamenal zaskočením na postu kytaristy za popáleného Jamese Hetfielda (incident s pyrotechnikou v Montrealu v roce 1992) při některých koncertech METALLICY, putující tou dobou na turné s GUNS N´ ROSES. Marshall utvořil v METAL CHURCH silný kytarový tandem se zkušeným Craigem Wellsem, což byl do té doby (hned po Vanderhoofovi) co se skládání týče druhý nejdůležitější člověk v kapele, kterou jinak na kvintet doplňovali zkušení borci z rytmické sekce, Duke Ericsson na basu a bubeník Kirk Arrington.
Díky Dateově produkci získal nový sound METAL CHURCH na větší síle a mohutnosti. Již majestátní úvod v podobě „Fake Healer“ prozradí, že se zde hodně věcí změnilo. Hutné power metalové riffy udávají tempo skladby a Howe pěje doslova jako o život. Jakoby METAL CHURCH získali definitivně na vážnosti. Již žádné „bigbítové“ popěvky podobné „Start The Fire“ z minulé řadovky „The Dark“ (1986), nýbrž velkolepé suity nabité srdnatým vokálem a hutnými riffy. Následná „Rest In Peace“ začíná ve středním tempu, ale postupně přeroste v uragán rychlých kytarových breaků. Znamenitá jsou zde hlavně kytarová sóla tandemu Wells/Marshall. Skladby „Anthem To The Estranged“ a „Badlands“ představují to nejlepší, co kdy vyšlo pod značkou METAL CHURCH. Rozsáhlé epické kompozice začínají akustickým úvodem a něžným Howeovým zpěvem, aby v průběhu dalších minut došlo v obou případech k neskutečné gradaci. Obě položky patří do zlaté pokladnice power metalové hudby – skvělý Howe, originální melodika songů, atmosféra, příběh, dramatičnost, mohutné riffy, skvělé výkony všech zúčastněných, výborná produkce Terryho Datea. Celé album posléze nepolevuje z vysoce položené laťky a ve velkém stylu pokračuje burácivou „The Spell Can´t Be Broken“ nebo rychlou „Cannot Tell A Lie“. METAL CHURCH svou nemalou formu potvrdili ještě o dva roky později velmi povedeným albem „Human Factor“ (1991), které na rozdíl od epického „Blessing In Disguise“ působilo přeci jen o trochu hitověji. Prvnímu albu z éry Mikea Howea však nelze upřít fakt, že s definitivní platností postrčilo hudbu METAL CHURCH do vrcholné metalové soutěže, byť již za sebou měli povedený svěží debut „Metal Church“ (1984) a dvojku „The Dark“ (1986), kterou zpětně hodnotím jako slepou uličku a „album samé kdyby“.
Debut srdnatého Mike Howea v řadách METAL CHURCH. Skvělé power metalové dílo, nabité hutnými riffy, atmosférou i dramatičností. Skladby narůstají do sedmiminutových délek a na ničem posluchače nešetří.
Mike Howe
- zpěv
Craig Wells
- kytara
John Marshall
- kytara
Duke Erickson
- baskytara
Kirk Arrington
- bicí
1. Fake Healer
2. Rest In Pieces (April 15, 1912)
3. Of Unsound Mind
4. Anthem To The Estranged
5. Badlands
6. The Spell Can´t Be Broken
7. It´s A Secret
8. Cannot Tell A Lie
9. The Powers That Be
This Present Wasteland (2008)
A Light In The Dark (2006)
The Weight Of The World (2004)
Masterpeace (1999)
Live Album (1998)
Hanging In The Balance (1993)
Human Factor (1991)
Blessing In Disguise (1989)
The Dark (1986)
Metal Church (1984)
Datum vydání: Úterý, 7. února 1989
Vydavatel: Elektra
Stopáž: 54:34
Produkce: Terry Date
Studio: Kajem Victory Recording, Gladwynne, PA
the Dark a tento album sú podľa mňa absolútne skvelé .
Jsem u třetího dílu a začínám chápat, proč to má pověst nejnávykovějšího seriálu posledních let. Fascinuje mě kolik témat se sem podařilo sofistikovaně propašovat.
Je to krásne. Neexistuje iná kapela, ktorá by na jednom albume drtila thrash v štyle VOIVOD a teraz ohurovala vlastným soundtrackom k seriálu Love Boat. A ešte to aj celé dáva zmysel. Úžasné.
Pre mňa jeden z najočakávanejších albumov tohto roka. Tento nový singel je proste skvelosť. Tie flamenco prechody sú úplne fantastické.
Tahle parta je úkaz vskutku svérázný. Pocta DEATH bez kompromisů a s evidentní snahou o dobový zvuk a produkci možná trochu překvapivě funguje i potřetí. A opět je to o ranější formě daného vzoru, i když se možná čekal posun. Ale nevadí, stále to šlape.
Vlastně ani nevím proč mi doposud jejich muzika příliš nešmakovala. Novinka asi nepřináší mnoho změn, ale u mě si to pěkně sedlo. Black jako nedílná kulisa a různé rockové a folkové vlivy kolem pak dotvářejí zvláštní a neopakovatelnou náladu. I posedmé.
Po delší době šíleně nabouchaná nahrávka, u které nemám pocit samoúčelnosti. Tento zhudebněný chaos má prostě hlavu, patu i vtip a ten saxofon zde rozhodně není jen do počtu. Země původu pro mě dost problematická, ale takovouto hudbu nemůžou hrát šmejdi!
Jakýsi prequel k minulému albu hezky rozvíjí dřívější hudební koncept. Je to ještě víc OPETH než debut a nejsem si jist, zda je to tak dobře. Ale hudba je to po všech stránkách bravurně udělaná, takže se to poslouchá samo.