Kdyby toto album natočil kdokoliv jiný, jsem pevně přesvědčen, že to nebude téměř nikoho zajímat. Temně znějící střednětempý a poněkud ospalý bigbít, který povětšinou hraje na atmosférickou notu a v podstatě v sobě neukrývá nic význačného. Díky tomu, že album nese nálepku Jiřího „BigBoss“ Valtera, bylo jméno „Doomy Balads“ poměrně hojně skloňováno v metalových kruzích, ale – ruku na srdce – hudebně je celá kolekce návratem ke klasickému rocku s náladovým odérem, zasazenému do pomalejších temp. Nic více, nic méně. Mnohem častěji, než bych se při poslechu této hudby zasnil a ponořil do hlubin materiálu, se mi stává, že padám do mělkého spánku. Nad vodou album drží určitá barevnost skladeb. Nedá se říci, že písně splývají, je velmi znát, že hudba ke skladbám je prací různých hudebních osobností, povětšinou točících se kolem autorových domácích ROOT. Zajímavou skladbou v tomto duchu je „Tears Of The Ages“ z pera Marka Šmerdy, která vyjadřovací prostředky omezuje na dominantní piáno, místy kytaru a nádherně nazvučenou měkkou basu. Hned první skladba „The Congnition“ je však příznačná pro většinový pocit z celého alba - poněkud unylé zvonivě kytarové kolíbání ke spánku.

Ze stránky zvukařské a producentské jde samozřejmě o vybroušenou nahrávku. Nástroje jsou čiré a čisté. Hojně jsou používány vícehlasy a zajímavé vrstvení vokálů, nicméně zde se dostávám k druhému negativu alba a tím je bohužel vokál mistra Valtera. Pokud v jeho projevu jsem na něco alergický, pak to jsou pseudoumělecká vibráta, kterými se snaží vzbudit dojem kvalitního profesionálního školeného tenoru. Těmi bigbossovskými „óóó“ a „ááá“ jsou některé skladby obdařeny mírou větší než malou a je to bohužel na škodu. Civilní projev sluší BigBossovi mnohem více než rozšafné hlasové pózy s operním náběhem, na které jednoznačně jeho hrdlo nestačí. Téměř devítiminutový opus nazvaný „I Scream In The Dark Of Loneliness“ by byl pro mne mnohem silnější skladbou v ryze instrumentální podobě. V „Adagio Cantabile“ od Ludwiga van Beethovena je zpěv přes veškerou snahu podivně toporný a pokud tento fragment má svědčit ve prospěch zpěvákovy hlasové dospělosti, pak se tak rozhodně neděje. Mnohem silnější jsou místa instrumentální, kterým dodává tandem Šmerda/Hošek punc zkušeně zaranžované, dotažené a promyšlené práce vyspělých skladatelských rutinérů. Bohužel, ani s tímto potenciálem se nepovedlo z „Doomy Balads“ vykřesat více, než pomalou, rozvláčnou, řemeslně sice skvěle zvládnutou rockovou kolekci, která je však nejzajímavější právě asi těmi zvučnými jmény, jenž jsou pod ní podepsaná.