Jsou tomu dva roky, co se Američanům s typickým post-rockovým názvem IF THESE TREES COULD TALK podařilo dosti výrazně zapůsobit na fanoušky tohoto žánru. Leč alespoň v mém případě se časem z jejich debutní desky dostavil pocit určitého oposlouchání, jinými slovy nadšení nemělo příliš dlouhého trvání. Nic to však nemění na faktu, že očekávání další nahrávky tohoto instrumentálního tělesa nebyla úplně malá.
Je to už, pravda, nějaký ten měsíc, co mi „Above The Earth, Below The Sky“ zní v přehrávači. Snad určité varování z minulosti anebo opatrnost způsobily, že jsem si s jeho nastudováním dal oproti běžným zvyklostem poněkud větší práci. Že by to však nějak napomohlo stoprocentnímu ucelení dojmů se říct nedá. S touto kapelou je to totiž tak trochu svízel. Zatímco dva roky starý debut se líbil okamžitě, aby postupem času nadšení opadlo, s novinkou je to přesně naopak. První dojem byl více než rozpačitý a i když pocit sebevykrádání přetrvává, postupem času se negativní postřehy téměř vytratily. IF THESE TREES COULD TALK totiž skutečně v roce 2009 komponují jen s nepatrnými obměnami oproti roku 2007. Uchu lahodící zvuk poloakustických kytar, který jako ostré žiletky přetínají řízné riffy kytar elektrických, nedoznal prakticky žádných změn. Pozitivem zůstává, že nezmizely ani vkusně líbivé a chytlavé melodie, které se příjemně vrývají pod kůži. Přesto však novinka působí o poznání méně „hitově“ a nebojím se říci, že i méně povrchně.
Američtí sice co se týče zvuku a kompozičního přístupu zůstávají na svém, ale v jednotlivých skladbách lze jednoznačně vystopovat určitý posun směrem vpřed. Ten se týká především faktu, že se IF THESE TREES COULD TALK dokázali ponořit hlouběji pod povrch. Právě díky určité neschopnosti vydolovat z mnoha skvělých motivů větší hudební kapitál kouzlo předchozí nahrávka tak rychle vyprchalo. Tento dojem právě u novinky úplně postrádám. Snaha kapely nyní působí mnohem trpělivějším dojmem, bez důrazu na to co nejdříve svého posluchače „vyřídit“ nějakou tou skvělou melodií, či kytarovou kudrlinkou. Muzice se tak dostalo prvku, který předtím tak trochu postrádala – atmosféry. Stačí se zaposlouchat do takových skladeb jako „What´s In The Ground Belongs To You“ a především titulního dvojbloku „Above The Earth“ a „Below The Sky“, z nichž druhá jmenovaná doslova učaruje nádhernou kytarovou linkou a posmutnělou náladou. Z tohoto trendu nahrávka neslevuje ani v dalších momentech, přestože následující dění už nepůsobí natolik strhujícím dojmem a sem tam se najde i nějaké to slabší místo. V závěru však opět dochází k silnému emocionálnímu vzepětí v podobě nádherné „Rebuilding The Temple Of Artemis“, po které v uších zůstávají pestré a lahodné zvukové ornamenty.
„Above The Earth, Below The Sky“ je kvalitním post-rockovým albem, jehož největším problémem však bude veliká přesycenost tohoto žánru neustále se valícími nahrávkami. Soudím však, že pětice z Ohia se tímto počinem mohutnému pelotonu průměrných opět o notný kus vzdaluje. Její nové album je příjemným soustem instrumentální muziky. O něco dospělejším, o něco dotaženějším a tím pádem i o něco lepším, než to předešlé.
