„Oceánie je ve válce s Eastásií. Budeš si to pamatovat?“
„Ano“
„Oceánie byla vždycky ve válce s Eastásií.“ (George Orwell, 1984)
Pokud jsou nějaká černá místa v historii Polska, pak hromadné popravy polských důstojníků a inteligence u Katyně (a u Ostaškova a Starobělska) a události které následovaly, patří k těm nejčernějším. NKVD v roce 1940 povraždila zhruba 25 000 válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které „získala“ při vypuknutí druhé světové války. Tehdy byl Stalin ještě zadobře s Hitlerem a Polsko sevřeli do kleští. Pozůstalí se však o masakru dověděli až po třech letech, do té doby žili v bláhové naději, že jejich příbuzní žijí stále v zajetí a budou po válce propuštěni. Masové hroby objevili Němci a pochopitelně to použili jako proti sovětskou propagandu. Po „osvobození“ Polska Rudou armádou byla historie přepsána. K masakru došlo v roce 1941 a provedla jej německá vojska. Kdo tvrdil něco jiného, byl zrádce a bylo třeba jej umlčet. Tolik stručný souhrn historických událostí a de facto jsem tak i nastínil děj Wajdova „největšího“ filmu.
Vím, a sypu si za to popel na hlavu, že co do aktuálnosti vychází tato recenze s křížkem po funuse, přesto, myslím si, má zmínka o filmu „Katyň“ na našich stránkách své místo. Wajda jím především chtěl dát jisté zadostiučinění historické mystifikaci, o kterou se NKVD a polská komunistická strana postarala. Film věnoval památce svých rodičů, pro které se katyňské události staly osudnými. Ve svých osmdesáti letech se pustil do nesnadného díla. Předohou mu byla kniha „Katyń: Post Mortem“ od Adrzeje Mularczyka. Film „Katyň“ se kromě osudu několika vybraných reprezentativních postav (generál, důstojník, inženýr a další) zabývá i osudy lidí, kteří na ně doma čekali. Jde o silné psychologické drama, kdy válečných scén je minimum, ale střídá se jeden vypjatý okamžik za druhým. To bývá i nejčastější kritika Wajdova filmu, že ona mozaika je moc pestrá a možná se snaží být až příliš všeobjímající a tím se pak rozpadá dějová návaznost, ale osobně bych to tak černě neviděl. Ostatně sledování osudů lidí „doma“ v sobě zahrnuje ty nejpůsobivější momenty, řeknu-li to hodně cynicky, zajatci měli na svůj osud vliv minimální, ti doma však měli před sebou nelehkou volbu. A ve Wajdově filmu je velmi dobře vidět, jak se různé charaktery postavili strastem doby, případně režimu. Kdo dal především v poválečné době přednost pokojnému životu s černým místem ve svých vzpomínkách a kdo si zachoval hrdost i na úkor života. Jak příslušnost k vůli strany dokázala rozdělit lidi, které k sobě poutalo stejné hoře. „Katyň“ tak nevyznívá jako žaloba Sovětského svazu, ale ani jako žaloba lidské slabosti. „Katyň“ je především dokument, nestaví se na stranu obhájce ani soudce. Jen popisuje lidské osudy, názor ať si udělá každý svůj.
Musím přiznat, že už dlouho mě žádné psychologické drama tolik nezasáhlo jako „Katyň“. Wajda si zajisté každou scénu pečlivě promyslel, jak co do rozhovoru, tak do okolních reálií. Vzpomeňme například úvodní, z trailerů známou, scénu na mostě, kdy se potkávají uprchlíci před Němci s uprchlíky před Sověty. Podobně dobře navržených scén je ve filmu mnohem více a možná proto ve výsledku film budí dojem koláže. Nemohu se nezmínit o hereckých výkonech. Mám pocit, že většina herců vzala „Katyň“ jako svou životní roli, jako účast ve filmu, na který Polsko jen tak nezapomene a jejich výkony budou posuzovány i mnoho let poté. Katyňské události jsou hodně citlivým místem v dějinách Poláků a tak i tento snímek, a bezpochyby s tím Wajda počítal, nebude na jednu sezónu. Rozechvělé tváře, slzy, potlačovaný smutek i hněv, bezvýchodnost i odevzdanost, jak opravdově jsou tyto emoce cítit! Autoři se obešli bez zbytečného naturalismu, ale díky hereckým výkonům hlavních představitelů běhá mráz po zádech po většinu minut z oněch více jak dvou hodin.
„Katyň“ vřele doporučuji, ať už v kině, nebo v pohodlí domova, ale rozhodně shlédnutí posledního Wajdova filmu člověka obohatí. Jednak se snaží celkem věrně držet historického pozadí, ale především ukazuje osudy lidí v těch nejvypjatějších okamžicích a pokládá otázky o lidských činech a hnutích mysli, na které neodpovídá. Popisuje události, ukazuje reakce zúčastněných, nesoudí a nesnaží se o nějaké jednoznačné vyznění, nechává působit a to velmi silně, až krutě.
