V roce 1945 se odehrála významná bitva Druhé světové války mezi Američany a Japonci o ostrov Iwo Jima, který byl jedním z klíčových strategických bodů pro přímý útok na Japonsko. Tato událost se stala námětem pro nový film Clinta Eastwooda, nazvaný „Vlajky našich otců“. Není mi přesně znám jeho děj, ale když si dám dohromady základní pilíře, tj. Hollywood, Američani ve válce s …, osudy řadových vojáků a ve finále vítězná bitva, nijak mě mrzet nebude, když mě zcela mine. Eastwood, jak sám prohlásil, se až během přípravy „Vlajek“ pustil do filmu jiného, viděného z druhé strany, očima obránců ostrova. A je nutno dodat, že tento „až druhý“ snímek i ze zámoří provázel větší ohlas než „Vlajky našich otců“. Silným tématem tvorby Clinta Eastwooda jsou především osobní dramata, vykreslení psychologie postav na příbězích spíš menších než velkých. Už proto se druhé dílo zdálo mnohem zajímavější. Co chtěl říci „Vlajkami“ můžeme jen hypotetizovat. Řekl bych, že na poli válečných filmů, kde se nešetřilo ani „hodnými“ Američany, bude asi už navždy kralovat Coppola, Kubrick a Stone. Nelze říci, že v pozdějších letech nevznikly zajímavé snímky, jen téma „válečný film“ začíná být poněkud vyčerpané. Proto mě překvapila zpráva, že se Eastwood pouští právě do těchto vod. Jeho nedávný „Million Dollar Baby“ se tématem trefil do aktuálních etických debat a bezpochyby si svá ocenění zasloužil.
Námětem „Dopisů z Iwo Jimy“ byl skutečný nález dopisů, které psali vojáci svým rodinám a které byly na ostrově nalezeny o mnoho desítek let později a vyšly i v knižní podobě. Obránci ostrova pod velením v Americe studovaného generála Kuribayashiho se ocitají v situaci, kdy na malém tichomořském ostrově se musí několik tisíc vojáků bránit americké invazní flotile a navíc jsou jim odepřeny veškeré posily a rozkazy jsou neúprosné, bránit do posledního muže. O odhodlanosti Japonců v tichomořské válce nikdy nebylo pochyb, jejich kultura a válečná propaganda postavená na cti a silném nacionalismu slabost nepřipouštěla. Jenže na druhou stranu i japonští vojáci byli jen obyčejní lidé navíc uvěznění na malém ostrově bez sebemenší naděje na přežití, o vítězství ani nemluvě. A právě tohle by mohla být dobrá půda pro filmaře formátu Clinta Eastwooda a jeho osobní dramata. Hlavní linie se točí okolo Saiga, kterému je celá ta světová válka značně ukradená, cítit nenávist proti Američanům ani nemá důvod a nejraději by se vrátil domů k své ženě. Druhou hlavní postavou je zmíněný generál, jenž díky svým taktickým znalostem dokáže předem prohranou bitvu protáhnout o několik dní a invazním jednotkám připravit krušné chvíle. Potýká se se svými fanatismem postiženými podřízenými i se vzpomínkami na svou rodinu, stejně tak jako jakýkoliv ostatní člověk na ostrově. Píše dopisy, které půdu ostrova nikdy neopustí. Půdu, na které všichni padnou. Osobní konfrontaci Japonců s Američany se film příliš nevěnuje, až na dvě scény, které jsou sice působivou vsuvkou v celém tom válečném běsnění, ale řekněme na závěrečnou scénu z „Olověné vesty“ nemají.
Hlavním tématem je tak vzájemný vztah vojáků císařské armády. Ochota či neochota následovat fanatických a mnohdy scestných příkazů nadřízených (bráno pohledem středoevropského diváka), nebo vzít jednoduše do zaječích. Nezdá se, že by se autoři chtěli k těm několika válečně morálním tématům vyjadřovat. Popisují je, díky skvělým hercům je ukazují stejně naturalisticky jako mistři triků utržené končetiny, ale nechávají diváka, ať si utvoří vlastní názor. To je sice úctyhodná snaha, ale v kontextu celého filmu se nemůžu zbavit dojmu, že tak nějak vyšumí do ztracena. „Dopisy z Iwo Jimy“ jsou sice skvěle zpracované, ale chybí jim silný příběh. Putování posledních zbývajících vojáků od jednoho vojenského útvaru k dalšímu, kdy divák současně sleduje stahující se smyčku okolo obránců a postupné mizení nikdy neexistujících nadějí a paralelně snahu velícího centra odpor alespoň v mezích možností koordinovat, není v porovnání se stopáží dostatečně nosným tématem. Eastwood to s délkou filmu drobet přehnal a to v příbězích, kdy divák už od začátku ví, jaký bude konec, je značně ke škodě. Prokládání hlavního děje čtením dopisů a vzpomínkami na časy před válkou přispívají k vykreslení beznadějné situace, kdy i jedna milá vzpomínka může být víc než bochník chleba. Jenže jde opět jen o jakousi mozaiku několika různých osudů, které souvislejší celek nedávají. K nejsilnějším momentům patří scény, kdy jsou vojáci postaveni před konfrontaci osobní touhy žít s požadavkem na čestnou smrt ve jménu císaře. Celkově si však „Dopisy z Iwo Jimy“ v konkurenci hlavně starších filmů příliš silnou pozici nevybojují. Určitě ale stojí za vidění a ze současné nabídky biografů jde bezesporu o jeden z mála snímků, který ve vás hlubší pocity může zanechat.
