AFTER LAPSE - Pathways
Španělé oscilují od příjemně melodického progresivního metalu až po trochu kýčovitý crossover, chvílemi paráda, jinde mě to nutí přivřít oko. A teď co s tím? První dvě skladby jsou každopádně skvělý.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ze severu a nejen odtud se na nás valí lavina originální a žánrově mnohdy velmi těžko zařaditelné hudby. Ať už její kořeny vyrůstají z blackmetalového podhoubí, anebo jsou její základy ukotveny v říši progresívního metalu či rocku, postupně se pro označení tohoto velmi širokého a rozmanitého žánrového proudu vžívá termín metalová avantgarda. S několika zástupci, které sem můžeme bez rozpaků zařadit, se můžeme setkat zejména zásluhou kolegy Immortala i na našich stránkách (jen namátkou ARCTURUS, WINDS, EPHEL DUATH, SOURCE OF TIDE, SIGH, ULVER a další). A do této škatulky můžeme bez okolků mrsknout i ATROX.
Ačkoliv se ATROX do povědomí širšího okruhu posluchačů dostali díky svému aktuálnímu počinu až loni, rozhodně se nejedná o žádné zelenáče. Při letmém náhledu do biografie kapely zjistíme, že ATROX své první demo vydali už v roce 1991. Na uvedení plnohodnotného debutu s názvem „Mesmerized“ si však kapela musela počkat až do roku 1997. Od tohoto roku začali být ATROX respektováni a uznáváni, a to zejména pro svůj osobitý přístup k hudbě, který se pak samozřejmě projevil a dále rozvíjel na druhém zářezu „Contentum“ a na právě propírané desce „Terrestrials“, za kterou sklízejí nadšené reakce jak ze strany hudebních publicistů, tak zejména od fanoušků kvalitní a hlavně originální muziky.
V čem vlastně kvality ATROX spočívají? V mistrovsky zvládnutém naroubování progresivních hudebních elementů na ostře metalový podklad za výrazného využití netradičního přístupu ke skládání a hraní. Základní předpoklad pro natočení kvalitního moderního alba, totiž instrumentální vyspělost jednotlivých protagonistů, je v případě těchto Norů samozřejmě splněna do puntíku. Ta se projevuje zejména v početných „hutně“ akustických mezihrách, často sklouzávajících do vzájemného jazzového laškování kytary, basy a bicích, s častými pěveckými intervencemi. Tato intermezza jsou však ze všech stran obklopena, přerušována a rozsekávána důraznými, ostrými a zároveň velmi svěžími kytarovými riffy, ohraničenými výraznou a nervózní rytmikou, takže dosud nezainteresovaný posluchač se v žádném případě nemusí obávat nějakého zdlouhavého samoúčelného takzvaně progresívního pidlikání. Pokud si situace žádá, nezdráhají se ATROX použít ani kláves, ovšem činí tak velmi decentním způsobem – spíše formou jemných, často sotva vnímatelných zvuků, linoucích se na pozadí reje ostatních nástrojů a velmi vkusně podbarvujících jednotlivé kompozice.
Hudba podle uvedeného neumělého popisu sama o sobě jistě zajímavá, ale představte si, že jsme dosud nezmínili hlavní poznávací znaky a zároveň obrovské devízy ATROX, které se nachází v hrdle zpěvačky Moniky Edvardsen, a zdaleka nemám na mysli její krční mandle. Monika je s mikrofonem v ruce naprosto bezskrupulózní osůbkou a se svými hlasivkami (ano, to je ta devíza) provádí jednoduše to, co ji zrovna napadne. Z „konvenčnějších“ poloh, v nichž je samozřejmě velmi jistá v kramflecích, vyráží do neuvěřitelných hlasových brejků a eskapád, které je možno v jejich extrémních polohách nazvat kvičením, pištěním a řičením na straně jedné a chroptěním, bručením či skřehotáním na straně druhé. Dokáže být lahodná a sladká jako krůpěj rosy ulpivší za letního úsvitu na bradavce dívčího ňadra a za pár okamžiků je čpící a hořká jako klitoris před třemi týdny zesnulé seniorky (tu druhou chuť dovozuju jenom z Darkmoorova vyprávění). Již zavedené osazenstvo metalových kapel, jež spojuje skutečnost, že v nich svými hlasy rozkmitává membrány mikrofonu a zároveň nemá mezi nohama camprlíka, ať už se jmenuje Anneke, Vibekke, Agnete, Tarja, Sharon nebo Marek Neckář, je definitivně přinuceno přivítat ve svém rybníce dosud nepříliš známou (účastní se např. projektu TACTILE GEMMA) a zároveň velmi mrštnou štiku.
ATROX dokáží s využitím vypočtených prvků rozpoutat pořádně zběsilý cirkus, jakož i posluchače příjemně pohoupat na vlnách melancholie. Pokud máte někde v nitru zafixováno, že jestli v metalové kapele zpívá osoba ženského pohlaví, musí daná kapela hrát téměř stoprocentně gothic metal, ATROX vás z tohoto omylu vyvedou během několika úvodních taktů. Pravda, je nutno přiznat, že na „Terrestrials“ se tu a tam najde poněkud sterilnější pasáž, ale než posluchač stačí zjistit, že se snad začíná nudit, je ubit hromadou zajímavých nápadů, postupů a hlavně Moničinou ničím nespoutanou hlasovou exhibicí.
Koncem minulého roku probleskla internetem zpráva, že ATROX přešli od francouzských Season Of Mist k labelu Code 666 (tato skutečnost se mi však k datu zveřejnění nepodařila z důvodu dočasné nefunkčnosti internetových stránek jak druhého jmenovaného vydavatele, tak i samotných ATROX, ověřit). Doufejme, že tihle Norové ve své zkušebně něco nového kutí a my se bez ohledu na to, zda bude vydavatelem Petr nebo Pavel, můžeme těšit na jejich další řadovku. V ATROX totiž dříme obrovský potenciál!
II když tento článek přichází s křížkem po funuse, rozhodně by bylo neodpustitelnou chybou tuhle skvělou desku na našich stránkách nezmínit. Berte.
9 / 10
1. Lay
2. Ruin
3. Mare's Nest
4. Nine Wishes
5. Human Inventions
6. Mental Nomads
7. Changeling
8. The Bedam of the Beldam
9. Translunaria
10. Look Further
Binocular (2008)
Orgasm (2003)
Terrestrials (2002)
Contentum (2000)
Silence The Echoes (7" EP) (1997)
Mesmerized (1997)
Presne tak. Neobvyklá a originálna platňa. Zvláštny svet sám pre seba.
Španělé oscilují od příjemně melodického progresivního metalu až po trochu kýčovitý crossover, chvílemi paráda, jinde mě to nutí přivřít oko. A teď co s tím? První dvě skladby jsou každopádně skvělý.
Pomalu se nám blíží neslavné výročí výbuchu černobylské elektrárny. Němci CYTOTOXIN vytahují z útrob betonového sarkofágu novou dávku radioaktivního tech BDM s vytříbeným melodicko-atmosférickým podtextem. Můj dozimetr ukazuje 8/10. Jak jste na tom vy?
Deska pro ty, kteří svá křehká srdce marně chrání nebezpečným křivákem. Deska pro ty, pro které je slovo „post“ důležitější než slovo „black“. Deska pro ty, kteří rádi smířlivé polohy někde mezi HARAKIRI FOR THE SKY a WALDGEFLÜSTER.
Pořád si říkám, jakou bramboračku ze všech těch postav musí mít člověk, který nečetl knihy. Samozřejmě toho bylo dost ošizeno, zkráceno, vynecháno, to by ani jinak nešlo, každopádně seriál jako takový drží. A vlastně jde o docela pěkné nenáročné podívání.
Australská chrlička nahrávek pokračuje v krasojízdě. Je to sice o něco svižnější, na druhou stranu na tvůrčím procesu jejich progresivního popíku nic nezměnili, takže to vlastně i dost splývá. Ale jo, pořád se to dá poslechnout se spíše příjemnými pocity.
Nový singl Španělů je totální osmdesátková pecka plná vzrušujících melodií a fistulí. Jistě to zatím neříká nic konkrétního o celém chystaném albu, ale ten pocit, když mu člověk opakovaně naslouchá, ten snad ani nejde slovy popsat. Doufám ve velké věci!
Jako by se Australané chtěli vymezit proti baladické rozvláčnosti, kterou vykazovala jejich poslední tvorba. "The Harmony Machine" je energičtější a současně uvolněnější, ale přes značnou intenzitu plyne příliš samozřejmě. I tak je první dojem slušný.