Ať už se na současnou tvorbu PRONG díváte jakkoliv, jedna věc je jistá – Tommy Victor je prostě nezmar. Jeho chuť tvořit muziku a vydávat nové desky prostě jen tak neskončí. Pravda, s tou letošní si dal trochu načas, ale snad hned na úvod toho zase příliš neprozradím, když prohlásím, že to čekání stálo opět za to. Na krku šest křížků a na kontě třináctá řadová deska. No řekněte, kdo tohle má?

Předně je potřeba říct, a to už je víceméně povinná opakovačka z recenzí několika minulých desek – PRONG ani letos už ničím nepřekvapí, nehledají nové cestičky ani nezkouší žádné experimenty. Překvapit snad dokáží jen tím, jak jim to pořád slušně hraje a jak dokáží neustále chrlit hitové a přitom našlapané skladby. Těch hitů možná tentokrát není až tolik, respektive chytlavé motivy se na nás nevalí s takovou kadencí, na jakou jsme byli zvyklí v minulosti. Když se ale nějaký povede, tak jej z hlavy jen tak nedostanete.

Řeč je v tomto případě především o skladbě s pořadovým číslem 9 - „Compliant“. Procítěný a energický refrén bude jistě i ozdobou nejednoho koncertního představení. Postupem času se však těch chytlavých motivů objeví více, přičemž některé jsou takříkajíc a v dobrém slova smyslu na první signální. „Non-Existence“ je další z těch skladeb, které si budete prozpěvovat hned od prvního poslechu. Opět naléhavý Victorův vokál a lehce zapamatovatelný refrén, podepřený neméně chytlavým kytarovým riffem.

Riffy vůbec zůstávají naprosto neochvějnou jistotou, o kterou se hudba skupiny může nadále spolehlivě opřít. Při své nekomplikovanosti si stále dokázaly zachovat schopnost naprosto přesně trefovat cíl, což přeloženo do srozumitelné řeči znamená přinést kvalitní (groove)metalovou hoblovačku, při níž se toho moc neřeší. Řeší se snad jen to, zda-li má ta či ona skladba potřebný tah a schopnost vtáhnout. Troufám si řict, že nic z toho nechybí ani letošní kolekci.

A je úplně jedno, jestli hovoříme o ostřejších skladbách právě typu „Compliant“, o otvíráku „The Descent“ či třebas o hardcorově přímočaré „Back (NYC)“ anebo naproti tomu o odlehčenějších věcech typu „Disconnected“. Ta, mimochodem ve svém až rockově vzletném provedení nezapře sice již historické, leč stále přitomné vazby na britské KILLING JOKE. Schopnost šikovně promíchat metalové fláky s rockovějšími písněmi je další ze zručností, která vrchního principála kapely neopouští ani po šedesátce.

Po odeznění posledních tónů závěrečné, do metalového kabátku oblečené skladby „Working Man“ z debutového alba kanadských legend RUSH, si opět uvědomuji, že někdy tak před deseti až patnácti lety jsem tuto skupinu už poněkud předčasně odepisoval, byť měla na kontě solidní „ponávratové“ album „Scorpio Rising“. Mentální vazba na „experimentálnější“ desky z devadesátých let byla z mé strany prostě přehnaná a bránila mi naplno si užít i tuto „bezstarostnější“ polohu PRONG. Ta se nakonec ukázala být mnohem životaschopnější, než bych si tehdy myslel. „State Of Emergency“ je album pohybující se v příjemném bezčasí se silným nádechem groove metalových devadesátých let a co je důležité, není v tom žádný problém!