Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před deseti lety vydavatelství Frontiers rozhodlo, že dva populární metalové zpěváky sjednotí do jednoho projektu. Překvapivě tento záměr nejenom vyšel, ale dočkal se i několika pokračování. Letos duo ALLEN/LANDE vydává již čtvrté album, tentokrát pod názvem „The Great Divide“. Nejvýznamnější změna se udála na pozici kytaristy/skladatele. Magnus Karlsson, jehož dítě tento projekt v podstatě bylo, odešel po vydání třetí řadovky a vydavatel se jej rozhodl nahradit jménem mnohem slavnějším – Timo Tolkki.
Ten svoji uměleckou kariéru opustil v roce 2011. Ještě se mu však ani kytara pověšená na hřebíku nestihla pokrýt prachem a již byl zpátky. Loni přišel s projektem AVALON. Příliš velká sláva to ovšem nebyla a nepomohly ani slavné zpěvačky u mikrofonu. Letošní AVALON pak byl k uzoufání nudný a prázdný. Tolkki sice v poslední době trpí záchvaty hudebního workoholismu, ale coby skladatel má za sebou již lepší roky (nejméně o deset let nazpět). Jestli bylo angažování zrovna Tolkkiho pro skomírající ALLEN/LANDE projekt oním potřebným nakopnutím, se teprve uvidí.
Singlová skladba „Lady Of Winter“ začíná velmi pěknou předehrou na piano, která přejde v hutné riffy. Jenže tohle jsme už kdysi slyšeli... Máme tu „Edge Of Thorns“ jak vyšité, či spíš přešité, ale můžeme to brát i jako poctu SAVATAGE. Další kousky na albu už zní lépe, alespoň pan skladatel cituje sám sebe a ALLEN/LANDE 2014 zní jako odlehčení STRATOVARIUS. Velkým bonusem jsou samozřejmě oba hlavní protagonisté. Jejich zlatá hrdla zachrání nejedno prázdné místo a hlavně díky nim se album docela příjemně poslouchá. Album má i své světlé momenty, „Come Dream With Me“, „Down From The Mountain“ nebo „In The Hands Of Time“ zní jako skladby z Tolkkiho nejlepších let zpívané skutečnými profíky.
Nakonec tedy výměna na pozici hlavního skladatele nebyla krokem špatným směrem. Tolkki se na tomto projektu nakonec vrátil k tomu, co mu jde nejlépe – melodickým rock/power metalovým písním, nepříliš náročným a komplikovaným, a trochu tak smazal ostudu z posledního počinu AVALON. Očividně se nadýchnul čerstvého vzduchu a z rukávu vysypal víc jak půl tuctu pěkných melodií. „The Great Divide“ je povedené rockové album, které dá vyniknout oběma zpěvákům. Za poslech určitě stojí.
1. Come Dream With Me
2. Down From The Mountain
3. In The Hands Of Time
4. Solid Ground
5. Lady Of Winter
6. Dream About Tomorrow
7. Hymn To The Fallen
8. The Great Divide
9. Reaching For The Stars
10. Bittersweet
Diskografie
The Great Divide (2014) The Showdown (2010) The Revenge (2007) The Battle (2005)
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.