Každý režisér by prý měl zkusit pohádku. A pokud jste si snad mysleli, že Jan Svěrák má tu svou za sebou už v podobě lesem bloudícího mazlíka Kukyho, šeredně jste se zmýlili. Rodinná firma Svěráků totiž ukuchtila „Tři bratry“, rodinný spektákl, který má nabídnout spoustu dobrodružství, překvapivých situací a laskavého humoru. V dnešní době, kdy se celým národem tolik oblíbené oslavy feudalismu sice pravidelně točí, ale dívat se na ně už většinou nedá, počin jistě záslužný.
Hudbu složil, slova napsal
Na začátku všeho byly minioperky – tedy zhudebněné notoricky známé pohádky, kterými autorská dvojice Uhlíř/Svěrák zakončovala svou každoroční „Hodinu zpěvu“. Vznikly čtyři („Budulínek“, „Karkulka“, „O dvanácti měsíčkách“ a „Šípková Růženka“) a patřily rozhodně k tomu vydařenému z jejich společné dílny. Však se také v divadelním nastudování s úspěchem hrály na Nové scéně Národního divadla. Základní stavební kámen filmu tak byl vytesán spolehlivě a filmové symfonické aranže (slovenský skladatel Michal Novinski) mu ještě přidaly na působivosti (snad jen rozhovor Karkulky s babičkou/vlkem o velikosti údů by zasloužil zachovat stěžejní smyčcové kontra). Za hudbu a slova tedy jedna mínus.
Musíme to rozporovat, jak to celé pospojovat
Jak byste do jednoho funkčního příběhu vtěsnali „Růženku“, „Karkulku“ a „Měsíčky“? Těžko. A nijak převratně se to nepovedlo ani Zdeňku Svěrákovi. Jako pohádkový vypravěč, se stíny dětských rukou z virtuálního hlediště, nám nadělí v podstatě tři samostatné příběhy, které spojuje trojice bratrů na ženění. Každý z nich je jiný, snílek, zapomnětlivec nebo hrom do police, nakonec však každého dostihne zásadní zkouška a je po zásluze odměněn nějakou tou lepou děvou (či v případě nejmladšího bratra slibem ruky zatím nezletilé Karkulky). Zkrátka a dobře, tři pohádky za cenu jedné – letní (s ukřižováním Svatého Patejla… tedy pardón Ježíše Kluse), lesní humorná (s moc pěkným lidožravým vlkem, pro kterého najde vhodné využití babička) a zimní (s 12 měsíčky a severskou atmosférou, kterou neměli BATHORY ani na všech nahrávkách dohromady). A omáčkou navíc, aby to mělo alespoň nějaké společné zastřešení.
Ať bylo jak bylo, na scéně se hvězdilo
V obsazení nebylo ponecháno nic náhodě. Tomáše Kluse a Vojtu Dyka doplnil v roli nejmladšího bratra Zdeněk Piškula (a mám ten dojem, že nebýt potřeby mladičkého hajného, který by ladil s Karkulkou pod zákonem, určitě by to byl Richard Krajčo). U dámské části diváctva vymalováno. Potěší však i epizodní roličky, kupříkladu první sudička je Marie Rottrová, druhá Iva Bittová, atd. Zkrátka účast hvězd nebyla podceněna a tou tedy film rozhodně strádat nebude.
… nemáte však ponětí, co to bude pro děti!
Pomineme-li ten tolikráte kritizovaný laskavý pohled na svět, který však autor těchto řádek od Zdeňka Svěráka bezezbytku přijímá, a který navíc má v pohádce své nezastupitelné místo, dostaneme se k zásadnímu problému „Tří bratří“. A tím je absence nadstavby, na kterou jsme u Svěráka st. zvyklí z jeho dřívějších pohádkových zastavení. Ať už šlo o „Tři veterány“, „Lotranda a Zubejdu“ nebo naprosto kultovní „Ať žijí duchové“, vždycky se krom fórků na první signální našla i řada asociací a hlášek pro dospělejší diváctvo. Bohužel, tohle „Tři bratři“ téměř pomíjejí. Děti do deseti let se baví, ale dospělejší divák může mít pocit, že přes skvělý vizuál a příjemnou hudbu sleduje hlavně neuvěřitelnou spoustu „roztomilých“ mluvících zvířátek. Maminky pak ještě hromadně zasténají při lesklé a depilované hrudi Tomáše Kluse. Trochu málo na tak velká očekávání.
Nemáme-li manuál, zachrání nás vizuál
„Tři bratři“ vás přesvědčí, že i pohádky u nás lze točit ve skvostné výpravě a s triky, při kterých i zámek Hluboká zaroste nepropustným trním. Co je to však platné, když příběh je vachrlatý a taková prostřední Karkulka by měla co dělat, aby obstála v nakreslených kulisách malé televizní inscenace. Operky jako takové, i jejich divadelní provedení, měly svoji platnost a sílu. Ve velkém filmovém zpracování však ztrácí dech, přes všechnu vypiplanost i hvězdnou účast účinkujících. A je jen řečnickou otázkou, zda byly ubity výpravou, nebo jejich mělký filmový dech nemohl uklidnit ani obrázkový průvodce Jana Svěráka na Česko – zemi příběhů.
