Je to již sedm let, co tehdy debutující AGHORA s albem „Immortal Bliss“ předstoupili před náročné a hnidopišské publikum složeno převážně z fanoušků legendárních CYNIC. Nebylo také divu, když v tehdejší soupisce kapely figurovala hned dvě jména ze sestavy těchto metalových progresivistů. V aktuální pětici už najdeme pouze Seana Reinerta v roli studiového bubeníka, takže tímto se snad skupina definitivně zbavuje přívlastku „kapelka těch chlápků z CYNIC“ a více působí jaké svébytné těleso. S novou zpěvačkou (mladičkou Dianou Serra) nám připravili další výlet pestrým hájemstvím progresvního rocku / metalu a i když mi tato škatulka díky mnoha spolkům už značně zešedivěla, v tomto případě ji použiji velmi rád a to i navzdory tomu, že ani „Formless“ svým hudebním obsahuje nenaplňuje původní poslaní progresivního roku – objevovat nové hudební horizonty.
Na druhou stranu však nehodlám tvrdit, že AGHORA neprodukují originální či lépe řečeno svojskou muziku. Na to je tato deska až příliš dobrá. Třináctka písní by se dala směle přirovnat k pestrobarevné zahradě plné lánů květů, které se svým uspořádáním drží předem daného řádu. Tím řádem mám namysli hlavně celková aranžmá skladeb, jimž vévodí bohatý kytarový rejstřík Santiaga Doblese. Tento nepostrádá četné náladotvorné poloakustické vyhrávky, umná sóla místy koketující s exhibicionismem a v neposlední řadě i nejednu povedenou melodii, kterou vyluzuje sólová kytara. Všudypřítomnou a nedílnou součastí jsou pak tvrdé kytarové riffy, které ve spojení s Dianiným hlasem občas připomenou norské MADDER MORTEM.
Ovšem právě v provedení vokálních partů bych viděl asi největší kámen úrazu. Diana Serra nedisponuje přilišným rozsahem a i když barva jejího hlasu k podobně laděné muzice sedí, po čase se její jednotvárný projev přeci jen oposlouchá. Může za to přehnaná stopáž nahrávky o deset minut přesahující délku jedné hodniny, což mi vzhledem k počtu nápadů, které se na ní nacházejí přijde poměrně dost. Právěže těch výborných se najde dostatek, ovšem ne dost na to, aby se občas neztrácely v soukolí písní s předimenzovanou délkou. Tohle už asi navždycky zůstane nemocí všech muzikantů motajících se kolem tzv. progresivního rocku či metalu.
V každém případě ty nejlepší kousky lze hledat především v první polovině desky, která udržet si po celou svoji délku úroveň skladeb „Moksha“ či „Open Close The Book“ s orientálním nádechem, tolik typickým pro AGHORU, mohla v této recenzi pomýšlet na mnohem vyšší hodnocení. Takhle jsem nucen konstatovat, že máme určitě co dělat s nadprůměrnou nahrávkou, která však doplácí na přecenění schopností svých tvůrců. Zkrátka méně je někdy více.
