Po doznění posledních tónů předchozího alba „Sonder“ bylo jasné, že další cesta britských TESSERACT se bude ubírat buď směrem k prohlubování experimentů anebo naopak zařadí zpátečku, na neprobádaná území (alespoň dočasně) zapomene a vrátí se k tomu, co mělo úspěch už v minulosti. Vše nasvědčuje tomu, že skupina zvolila druhou možnost a připravila kolekci více či méně standardních písní, příliš nevybočujících z mustru její starší tvorby.
Dříve než přestanete číst však vězte, že tentokrát to nebude žádný vykalkulovaný „návrat ke kořenům“. TESSERACT sice výrazně omezili námluvy s elektronikou a ambientními plochami, ale jak devítka nových kompozic dokazuje, není to výrazem bezradnosti, ani laciná sázka na jistotu. Spíše by se dalo prohlásit něco jako, že máme co dělat s novou vývojovou fází, jež je plně svázaná s minulostí. V praxi to znamená, že páté album přináší poměrně konvenční hudební náplň, avšak na druhou stranu velice šťavnatou a přitažlivou.
Jestliže jsem v recenzi minulého alba vzýval doladění některých detailů tak, abych to kapele konečně sežral i s navijákem, nečekal jsem, že to bude probíhat právě tímto způsobem. Návrat do škatulky více-méně čistokrevného progresivního metalu znamená i typickou stopáž pro nahrávky kapel s ambicí tvořit posluchačsky „náročnější“ muziku. Sice nelze říct, že by hrací doba o něco malinko přesahující hodnotu jedné hodiny utekla jako voda, skupina však dokázala na této ploše rovnoměrně rozložit kvalitní nápady a stejně tak i několik vrcholných momentů.
Je příjemné slyšet, jak stále dobře dokáže fungovat vzorec, kterým již před více než dekádou TESSERACT tak razantně vtrhli na scénu. I přes nesporný hype prokázali svůj talent už na EP „Concealing Fate“ z roku 2010. Už zde se jasně zformoval jejich styl a skladatelský rukopis, který, pravda s menšími odbočkami v podobě minulého alba, aplikují dodnes. Je tam stále jasně rozpoznatelné zlaté období rozmachu djent-u, jsou tam emotivní vokální polohy i cit pro v podstatě obyčejnou rockovou píseň. A ten nyní možná více, než kdy předtím.
Čtěte také: TESSERACT - Sonder / recenze
Skupina letos prokazuje pozoruhodnou schopnost pro chytlavé refrény zdobící skladby, které mají vyšší ambici než jen pobavit. Tato kombinace epiky a zpěvných melodií přináší dostatek pozoruhodných momentů, aby se posluchačova pozornost netříštila až pod přílišným náporem nápadů nabuzené kapely. Naštěstí tato stránka věci je pevně pod kontrolou a vše je podřízeno výsledku v podobě lehce stravitelných písní. V tomto směru skvěle funguje dvojice skladeb „Echoes“ a „The Grey“. Jejich umístění hned na začátek alba je velice dobrý tah, neboť uchu lahodící refrény a dramatická stavba dokonale navnadí na další dění.
Chuť skládat dobré a čitelné písně TESSERACT neopouští ani v epických a rozmáchlých kompozicích, jakými jsou bezesporu titulní „War of Being“ anebo závěrečná „Sacrifice“. Přestože se v nich toho děje nadstandarně více, vše do sebe nakonec hezky zapadá a vše nakonec dává pevný řád a smysl. Své zásluhy samozřejmě kromě velmi dobře naladěné a skladatelsky nabuzené kapely si může připsat i více než solidně disponovaný pěvec Dan Tompkins. Že to zvládá i živě na pódiu jsme se měli už možnost přesvědčit několikrát, tudíž nepřekvapí, že svým hlasem táhne nahrávku do vysoce nadprůměrných výšin. Především způsob, jakým dokáže udržet v bezpečné vzdálenosti od patetických poloh i ty vypjatější anebo lépe řečeno skladkobolnější momenty dodává devítce skladeb pestrou škálu emocí.
Od TESSERACT jsem nikdy nepřestal očekávat plné rozvinutí jejich potenciálu. O to více mě překvapilo, že se tak stalo právě díky plnému soustředění na to, čím se prezentovali v (dávnější) minulosti. Výsledkem redukce experimentů je sice skutečnost, že „War of Being“ neobsahuje tak fenomenální skladby, jakou je „King“ z předchozího alba, ale jako celek je to letošní sevřenější, kvalitnější, propracovanější a přesto posluchačsky přívětivější nahrávkou.
