Francouzská eskadra jménem DAGOBA brázdí metalovou scénou již přes deset let, ale nedostatek vlastní osobitosti a větší než malé množství použitých klišé ji zatím nedovolily získat významnější postavení. Aktuální novinka sice v tomto ohledu nepřináší žádnou revoluci, ale přeci jen je zde znatelný posun k lepšímu. „Poseidon“ rozvíjí výpravně-epickou tvář kapely, která začala krystalizovat na minulém „Face The Colossus“ (viz.výborná skladba „Nightfall And All It´s Mistakes“), je však ucelenější a má jasnější vizi. Album obsahuje jak tvrdší, téměř deathmetalové úseky, tak i nu-metalové melodie nebo „groove“ riffy a celkově lze o něm říci, že se jedná o zatím nejosobitější desku kapely.
Na albu se potkávají francouzské geny GOJIRA anebo HACRIDE s americkým velikášstvím MACHINE HEAD, FEAR FACTORY nebo STONE SOUR a výsledkem je možná jednoduchý, ale dostatečně natlakovaný, drtivý metal s hutným zvukem, zabalený do drsné (pro tentokrát námořnické) image. Kapele dost pomáhá silný, výrazný zpěv, který je svým zabarvením trochu Max Cavalera, trochu Burton C Bell, a taktéž pro podobně laděný metal, ne úplně typické zapojení kláves. DAGOBA umí z hutných kytarových riffů a masivních kopáků vystavět neprostupné hradby, vygradovat je v silný, výrazný refrén a celkový dojem ještě umocnit slušivými klávesovými motivy. V těch melodických a líbivých momentech však kupodivu kapela neztrácí tvrdost a její hudba získává navíc epický rozměr.
Ty nejlepší kusy se odehrávají spíše ve středním tempu a nacházejí se až v druhé polovině alba. „Shen Lung“, „There´s Blood Offshore“, nebo samply obložená „Degree Zero“ a instrumentální „The Horn Cape“ jsou silné, výrazné skladby, které by teoreticky mohly vylepšit renomé souboru na mezinárodním metalovém kolbišti. Desku ale naopak stahují dolů ty rychlé pasáže, kterých je zde bohužel víc než dost, a které nic moc zajímavého nenabízejí. Nedá se nic dělat, DAGOBA jsou stále v první řadě drsňáci, pro které je tvrdé a rychlé hoblování pořád ještě stejně důležité jako epická melodičnost. Tento fakt nejlépe dokazuje závěrečná „Waves Of Doom“, která už není ani melodický, ale poctivý death metal a zakončuje album až překvapivě brutálním způsobem.
DAGOBA ani na albu „Poseidon“ nestvořili nic převratného ani revolučního, ale podařilo se jim zaznamenat několik opravdu silných skladeb. Od dob sice zuřivého ale dost laciného „What Hell Is About“ si kapela pomalu vytváří svůj styl a nepůsobí přeci jen už tolik prvoplánově. Jejich přímočarý, srozumitelný, pro živá vystoupení jako stvořený metal se může někomu zdát jednoduchý, kýčovitý anebo nepůvodní a jinému zase přesvědčivý, sveřepý a ničící. Záleží samozřejmě na prioritách a úhlu pohledu.