Vlámští mistři pod praporem černých legionů se vracejí zpět a jejich evropská otčina je vítá otevřenou náručí a bojovnými chóry. Album Dim Carcosa se odívá do snad nejkrásnějšího a nejatmosferičtějšího obalu, jaký jsem zřel za dobu putování zeměmi kovu. Středověk a tajemno z něho jen dýchá...... a ani Intro mytický dech staletí nezapře. Tradičně éterické, křišťálově nevinné, zahalené do monumentálních kláves a překrásného vokálního duetu pomalu odemyká bránu času. Je čas vstoupit do světa pradávných obřadů...
Úvodní řežba Exile (Les Litanes De Satan) nádherně koresponduje s rozteskněnou melancholií intra – kytary sviští jako Fenrizovi druhové ledovými pláněmi a tisíce Balmungů ostrých jako Criemhildina cudnost tepou podmračenou atmosféru. Pamětníci Fatherlandu se slzou v oku vyslechnou ten návrat do téže řeky – divoká honitba sekerníků, úprk bicích a z toho všeho plynoucí dynamický black metal, jaký umí jen Ancient Rites. Pokud u Exile prožijete trýznivý pocit napětí, zda belgická smečka vykročí ze svého stínu, pak jsou další vteřiny a minuty osvěžující katarzí. Na víceméně standartní úvod totiž navazuje hotová pohanská opera; óda na divokost a nespoutanost, neuvěřitelný majstrštyk, přeplněný brutalitou i zvláštní hrdostí na časy dávno minulé.
Bitevní hymnus Valhalla (Last Man Standing) zdvíhá dávno zapomenuté vichry hněvu, černou epickou smršť, hradby kláves a majestátní polomluvu Günthera Theyse, která dokáže převýšit i mistry patosu Bal – Sagoth. Při všem bitevním bordelu ale zůstává na erbu Ancient Rites melodie především. Energie vpletená do všeho toho řevu je očistná a neuvěřitelná, vrcholí v sólech a olbřímých chórech...
And The Horns Call For War... nomen omen. Citlivě vystavěná skladba, která přechází od vyhrávek k seči nejtěžší. Funebrální škleby tančící smrti, úžasné záseky a jednoduše deklamovaný refrén, který zvedá tlející mrtvé z děr. V některých momentech přechází výkon celé bandy do takového extrému, že to vypadá, jakoby se ve studiu Spacelab válčilo natvrdo... A po každém berserku musí přijít úleva a oddych pro uštvané zbrojnoše, zvuk se velebně rozlévá do libých tónů, trylkují klávesy, kytary táhle štkají... Slyšte, slyšte hlas staletí... Ááááárgggghhhh!!!!
Do North Sea ponořme svá zle zohavená těla a žhoucí mysl, jeho chladivé paže nechť nás obejmou... Zavzpomínejme na monumentální časy Mother Europe... a pak klidně zapomeňme! Severní moře je hluboké, kalné a nekonečné. Kytary dále kouzlí své hravé žalozpěvy, klávesy šeptají středověce zakouřené motivy a zoufale řvoucí refrény se vypínají k samotným černým nebesům.Götterdämmerung (Twilight Of The Gods) sestupuje z těžkých mraků na křídlech jemné akustiky, drsná germánština cupuje havranní křídla na kusy. A germánská je i zarputilost s jakou se Ancient Rites vtělují do své hudby – prasopaly se střídají s úsečnými záseky, náhlé výlevy okřídlené epiky vyvolávají fantasmagorické obrazy... Opono času, padni, ve dví roztržena tímto belgickým bleskem!Opusťme ale podmračenou Germánii a vydejme se k opěvování matky Evropy. (Ode To Ancient) Europe rozepjá křídla téměř rockově vykrouceným sólem, ale vzápětí opět vstoupí do nekompromisní války proti chiméře libozvuku. Pekelné bouře vystřídané infernálními slunečnem, nic netrvá dlouho, masky se mění... Skoro nelze vnímat která je která, Ancient Rites tu laskají, tu párají útroby černým pařátem. Nádherně propletená sóla propadávají do maelstromu agresivního bzučení, ticho střídá lomoz...
Remembrance je přístavem, sametovým objetím žaluplného klavíru, Remembrance je tiché requiem uprostřed války...
Ach bože, muži s rohy na přilbách vyskakují z bouřícího moře... Ni kříž tě nespasí, brachu... Lindisfarne (anno 793), pohanský triumf, Thorovo kladivo rozbíjí Kristovu tvář napadrť. Jen dolů, dolů v plamenech! Kytary se zdařile vtělují do severských větrů, ale ani na vteřinu nezapřou svoje pány. Jejich překrásný chorus nese jako podpěra všechnu atmosféru, všechen válečný ryk. Téměř horečně ječivé refrény... bože, oni ty plameny snad vidí i cítí!
Nerudné exploze uvozují předposlední zásek On Golden Fields (De Leeuwen Dansen). Zuřivě prskající sekery, dunivá rytmická sekce a Theysův nenávistný havranní skřehot... Sóla se opět bezstarostně noří do časů rytířstva, meče a cti, refrén je mohutným duněním hrdel hrdých válečníků. Některé pasáže jsou nabyty téměř heavy metalovou energií, jiné zase v těžce epickém dunění dávají vzpomenout na orchestrální orgie Therion...
Čas loučení... Dim Carcosa se vynořuje z klávesového oparu, cudná, magická, nedobytná, nedostižná.
Ancient Rites jsou pachateli jednoho z počinů roku... Ať už ignorujete black metal jako výplod chorých myslí a levorukých muzikantů, ať už ho zbožňujete jako rozechvívající doteky neznámá, musíte uznat obrovskou moc belgických bardů. Ancient Rites vzývají hudbu a atmosféru, ryčně a brutálně, něžně a melodicky, unikátně, brilantně... Přilby dole, drátěné košile na půl žerdi. Vzdejme čest vítězům!
