Děj, který se dá shrnout jednou větou, roztažený do nabubřelé, téměř tříhodinové stopáže. Jedno léty prověřené pravidlo tvrdí, že všechny skvělé filmové příběhy se zdají být v očích pozorovatelů krátké, což ovšem neplatí pro čtvrtého Johna Wicka, neboť ten v zásadě nemá co vyprávět. Aura okolo kdysi malého, zuřivého, úderně natočeného akčního filmu postupně narostla do absurdní velikosti. Dnes jde o do sebe zahleděnou franšízu, pod jejímž naleštěným povrchem zeje obsahová mělkost. „Čtyřka“ je v tomto ohledu jasným vítězem. K dějovým zlomům posouvajícím prostinký příběh kupředu se divák musí prokousat skrze desítky minut virtuózně natočených akčních scén, které však svou přepálenou délkou výrazně překračují rámec únosnosti. Z postavy Johna Wicka se už dávno stala parodie sebe sama. Nesmrtelný ekvivalent zamračeného supermana oděný do perfektně ušitého saka.
Zhruba tohle pro mne v kostce představuje nový film režiséra Chada Stahelskiho. Uvědomuji si, že výše uvedené věty znějí celkem příkře, ale nemohu okolo filmu vykřikovat nadšením jen proto, že tak činí ostatní. Jsem fanoušek akčního žánru, nicméně pokud jde o bezmyšlenkovité rubanice, kde si borci lámou pracky a bez ustání po sobě hází granáty, pak upřednostňuji třeba svižnou stominutovou jízdu Zátah: Vykoupení (2011). Tady mám opravdu pocit z intenzivního boje, který ještě zvýrazňuje každé křupnutí kosti a prořízlá krční tepna. U sledování navíc nemusím zkoumat své nohy a zjišťovat, jestli už náhodou nezapustily kořeny.
Něco málo k ději. Nelítostný zabiják John Wick (Keanu Reeves) je od prvních minut opět na útěku a tentokrát si musí vyřídit účty se zlotřilými členy Nejvyšší rady (též Nejvyšší stůl). Jeho důmyslný plán zní následovně: „Všechny musím zabít.“ A to je v zásadě vše. Od Maroka až po Ósaku Wick křižuje svět, zabíjí jednoho zloducha za druhým a střídá variabilní akční hřiště. Občas mu někdo pomůže, občas ho podělá. Naštěstí jsou všechny ty postavy a postavičky relativně zábavné. Tajemný záporák Marquis Vincent de Gramont (Bill Skarsgård), slepý zabiják Caine (Donnie Yen), ředitel hotelu Continental Koji Shimazu (Hiroyuki Sanada) nebo gangster Killa Harkan (k nepoznání nalíčený Scott Adkins). Každý má lehce načrtnuté zájmy a jakýsi osobnostní kodex. Škoda, že tato plejáda různorodých herců z úst vypouští povětšinou šroubovitě pospojované fráze a přehnaně teatrální moudra. V rámci striktně daných pravidel jde však o nutnou výplň, tenkou spojnici mezi akčními pasážemi, na kterých tahle série stojí a padá.
Chad Stahelski ví moc dobře, co jeho příznivci očekávají. Až umělecky koncipovanou choreografii bojových scén si udržuje i poslední John Wick na standardně vysoké úrovni, byť občas můžeme zahlédnout komparsistu, který trpělivě čeká, až se k němu strýček Keanu Reeves skrze hromadu nepřátel propracuje, aby ho mohl konečně sejmout. Přesto je potřeba zdůraznit, že barvitě nasnímaná akce je hlavní (a prakticky jedinou) ozdobou filmu. Odstřelit tedy posledního Johna Wicka jen pro jeho obsahovou nedotaženost by určitě nebylo fér.
Po vizuální stránce filmu opravdu nelze nic konkrétního vytknout. Naopak. Lahůdková akce s brokovnicí snímaná z ptačí perspektivy, davová scéna uvnitř prostor berlínské diskotéky, kde hudbou omámené tanečníky zalévá proud modrého a červeného světla, nebo výbušné projektily, co změní zasažené protivníky v hořící živé louče. Všechny popisované a hromada dalších sekvencí by však fungovaly daleko lépe v rovině samostatných videoklipů. Výsledek sešněrovaný obludnou stopáží v mých očích připomíná přeslazenou bonboniéru, které se dříve nebo později každý přejí. Finální scéna s „nekonečným“ schodištěm je svým umělým natahováním dokonale ubíjející, nehledě na fakt, že mi v tu chvíli bylo úplně jedno, jak to celé dopadne.
Wickovy eskapády se odehrávají v hyperrealitě, kde se neskutečné stává skutečností. Jednotlivé sekvence vypadají jako koridory z velkorozpočtové akční videohry, v níž hlavní postava rozdává bez přestání headshoty, avšak po cestě vůbec nemusí řešit sběr lékárniček, neboť se z každého zranění jen otřepe a jde zase dál. Akce vytočená na maximum. Akira Kurosawa na asteroidech kombinovaný s Johnem Woo. Film se na mnoha místech doslova opájí svou stylizací a fetišizovaným násilím. Tohle všechno ke značce „John Wick“ zkrátka patří a nebýt té přemrštěné stopáže, možná bych na pravidla hry přistoupil. John Wick: Kapitola 4 dovádí do extrému vše, co bylo možné vidět v předchozích dílech. To je jeho prim a zároveň i prokletí.
Velká filmová studia přijala současný trend tříhodinových stopáží jako určující normu, standard, s nímž je potřeba se nějak smířit, a od publika očekávají to samé. S tím se ovšem já osobně nemohu ztotožnit. Ne, pokud taková stopáž nebude mít hlubší opodstatnění. Nicméně, příznivci Wickova universa, audiovizuálního obžerství a intenzivní nonstop akce si k finálnímu hodnocení mohou klidně tři body přidat. Dostanou totiž přesně to, co očekávají.
