Delirická plavba do temnoty lidské duše, známá pod názvem „Apokalypsa“, byla projektem bezmála prokletým. Kmotrovskými vavříny ověnčený režisér Francis Ford Coppola se do náročného projektu pustil v roce 1976, do kin se však monumentální počin podíval až tři roky nato. Mezitím jej postihla pestrá kolekce katastrof od živelných až po lidské – od přeobsazování, destrukce drahé scény a překročení rozpočtu až po infarkt Martina Sheena a Coppolovy opakované výhružky sebevraždou. Jakoby se ale i nepřízeň osudu a celková devastace hlavních aktérů vepsala do uhrančivé atmosféry zřejmě nejzásadnější filmové vize existenciálního rozkolu v duši člověka.

Scénář Francise Forda Coppoly a Johna Miliuse (ano, toho Johna Miliuse, který natočil „Barbara Conana“) volně pracuje s klasickou novelou Josepha Conrada „Srdce temnoty“. Setkáváme se tak s mužem, jež je vyslán do nitra divočiny, aby tam našel šíleného Kurtze, v knize obchodníka, ve filmu vysoce ceněného plukovníka. Muže, který se uprostřed divošské komunity stal krvavým bohem. Narozdíl od knižního Marlowa se ale kapitán Willard (Martin Sheen) plaví s jednoduchým zadáním – Kurtze zabít. Plavba po řece do hlubin Kambodže není však pro zkušeného veterána jen cestou za splněním úkolu, je to obrazná cesta do vlastního nitra, k podstatě spalujícího šílenství, které ve Willardovi dříme od počátku.

Není to jen šílenství vojáka, pro nějž je válka a zkáza návykovým leitmotivem existence. V mnoha dvojexpozicích zobrazuje film Willardovu tvář na pozadí hořící džungle a naprosté destrukce. Coppola vnímá válku jako prostředek k odhalení iracionální stránky člověka, stránky primitivní, kruté a nekontrolovatelné. Čím blíže je Willard svému cíli, tím víc je utvrzován v tom, že Kurtzova vražda je šílenější než sám plukovník. Protože je to vražda nařízená uprostřed výstředního cirkusu jménem Vietnam. A protože Kurtz není ničím víc než produktem tohoto cirkusu. Poslem z odvrácené strany mysli, poslem naprostého krachu lidskosti.

Pokud ve Stoneově „Četě“ sloužila vietnamská válka jako plátno pro ideologickou proklamaci pacifismu a v Kubrickově „Full Metal Jacket“ chladně defilovala jako nelogické divadlo s pochybným cílem, v „Apokalypse“ se divákovi představuje jako pekelná estráda, surreálný kabaret, v němž jevy zcela běžné zjevují svou patologičnost v kontextu zuřícího boje. Coppolova ironie je jednou z nejčernějších a nejsžíravějších. Jeho cirkus bez pána, řízený několika „čytřhvězdičkovými šašky“, má silný nádech frašky, chaotického a iracionálního blouznění na pokraji smrti. Notoricky známé scény se surfováním uprostřed zuřící bitvy či pompézní show Playboye v temnotě džungle zneklidňují tím, že doprostřed drastických událostí války přinášejí jakýsi závan pokřivenosti, která nemá s podstatou válčení pranic společného. Je to pokřivenost člověka, ne pokřivenost války jako takové.

„Apokalypsa“ je snímkem monumentálním po všech stránkách. Coppola jakoby se nezajímal o detaily válčení, jeho bojové výjevy jsou opulentní hostinou napalmových explozí a masivní destrukce. Není tu ani stopa po odsouzení či dehonestaci. Nejlépe to vystihuje scéna, kdy se americké vrtulníky blíží k vietnamské vesnici za mohutných fanfár Wagnerovy „Jízdy Valkýr“. Zatímco v „Četě“ křičel Chris své „Kurva to je krása“, v „Apokalypse“ si s delirickou nádherou pekla pohrávají všechny složky vyprávění. Klíčová však není opulentní hostina ohně a zkázy, nýbrž složitý vývoj Willardovy postavy, jeho nenápadné, ale soustavné podléhání Kurtzovu kouzlu, které se tváří v tvář válečnému blouznění jeví jako uhrančivá iniciace do vyšší formy šílenství, šílenství bezmála božského. Jednotlivá epizodická zastavení na pouti do srdce temnoty mají formu ostře ohraničených podobenství, která spojuje prozaické slovo: hrůza.

Vietnam tvoří v „Apokalypse“ reálnou kulisu, která se postupně rozplývá do děsivé noční můry. Stupňující se snovost dění graduje v džungli Kambodže, kde Willard konečně nalézá svůj cíl – chmurného černého boha Kurtze (Marlon Brando), který krutě panuje kmeni divochů. Pohanství, modlářství a absolutní primitivismus jsou jen logickým vygradováním jednotlivých válečných výjevů, které se odehrávaly na řece. Kapitán Willard je připraven na konečný rituál zasvěcení do říše temnoty a když se zvuku „The End“ od THE DOORS vynořuje z řeky a kráčí vstříc nevyhnutelnému, magická metafora duality lidské mysli graduje. Jakoby se hrdina vracel ke své primitivní podstatě, odhodil všechny zábrany, záchranné mechanismy a vykročil ke svým blátivým kořenům. Není pochyb, že Willardovi je podobná cesta souzena od počátku – budete-li pozorně sledovat úvodní scénu v hotelu, pochopíte.

Závěr filmu provokativně vrší záběry, v nichž jsou tváře postav v detailu rozděleny na světlou a tmavou stranu. Znovu se tak připomíná výrok generála, který Willarda na cestu za Kurtzem vysílá: V srdci každé lidské bytosti dochází ke konfliktu. Mezi racionálnem a iracionálnem. Mezi dobrem a zlem. A dobro vždycky nezvítězí. „Apokalypsa“ je nejděsivější právě v tom, že tuto bezpečnou dualitu „světla a tmy“ rozrušuje a uvrhává diváka do mlžného pološera. V nejasném průniku iracionálního a racionálního, vědomí a nevědomí jakoby se zhmotňoval prvotní význam slova apokalypsa. Nikoli absolutní zánik, ale zjevení, odhalení – lidské podstaty, která pod osvojenými projevy kultivovanosti skrývá skutečné srdce temnoty.

Sledovat „Apokalypsu“ je jako na splátky prodávat duši ďáblu.

Pozn.: Film existuje hned v několika verzích. Oficiální, dlouhé 153 minut. Dále ve dvou neoficiálních sestřizích o délce 289, respektive 330 minut. Autor při psaní vycházel z tzv. Redux verze, čili odiciálního sestřihu z roku 2001, který obsahuje oproti původní verzi 50 minut stopáže navíc.