Přiznám se, že takovýto obrat jsem u WOLVES LIKE US věru příliš nečekal. Norská skupina se do povědomí zapsala jako ostrá a zároveň silně k melodiím inklinující partička, které především nejsou cizí jak hardcore tak ani punk. Letos se však věci poněkud nepředpokládaně mění. Není to však až tak dramatické, jak by se mohlo z úvodních slov zdát. Pouze a zkrátka máme tu čest s dalším prudším odbočením po značce „melodie“.
Velice zdařilý debut norských „Late Love“ nabídnul umně namíchaný koktejl řízných kytarových riffů a nakřáplého vokálu frontmana Larse. Desku však zdobily především chytlavé melodické motivy a perfektně sednoucí klubová atmosféra. Bylo tedu na co navazovat a je zjevné, že se skupina rozhodla pevně podchytit své nejsilnější stránky. Album pojmenované „Black Soul Choir“ tak nejspíš leckoho překvapí místy až velmi odvážným flirtováním s mainstreamovým rockem.
Produkčně se však naprosto plynule navazuje na debut. Kytary nepřestávají patřičně řezat, sem tam si dokonce, na rozdíl od minulosti, decentně zasólují a taktéž ani vokální projev Larse nedoznává zpočátku přílišných změn. Ty se ale naplno ukáží jakmile příjdou na řadu písně s jednoznačnými hitovými ambicemi.
Není divu, že k „I Don`t Need To Be Forgiven“ byl ještě před vydáním desky natočen i „sportovně“ naladěný videoklip, když tato volba nemohla být logičtější. Jednoduchý přímočarý marš ve sloce vystřídá zvolňující rytmus v refrénu, který nechává vyniknout chytlavému refrénu, jenž si bezpochyby bude se skupinou pozpěvovat celý narvaný klub (anebo snad už stadion?).
WOLVES LIKE US si opět nic moc nekomplikují. Hbitě využívají letité mustry, skladby komponují s jasně nataženým ukazovákem směrem do publika a celkově v tomto směru od nich nelze čekat žádné novoty. Ani dramaturgie alba nijak nevybočuje, když střídá jasné hitové pecky (již zmiňovaná „I Don`t Need To Be Forgiven“ anebo vynikající a rytmicky strhující „Dig With Your Hands“) s písněmi, jež trochu uvolní předchozím děním nahromaděnou energii a připraví půdu pro další hitový nálet (instrumentální „A Wish Of Fools“ či starého ducha grunge vyvolávající „Lovescareds“).
Útok na (nejen) norská rádia hrající inteligentní a vkusnou rockovou muziku pro širší obecenstvo byl tímto hlasitě zahájen. Tato sympatická kapela se však o svůj díl slávy nehlásí nijak neodbytně ani se zapomenutou nohou ve dveřích. Její nová deska i navzdory prvotnímu překvapení a hlavně po důsledném průzkumu předsi jen poměrně jasně obhajuje svoji existenci i evoluční proces, jenž jí předcházel. A především znovu a opakovaně servíruje na zlatém podnose více než dobrý a v nejlepším slova smyslu nekomplikovaný poslech.
