Asi jste si netradičního názvu této severočeské skupiny již dávno všimli, protože se v současnosti po několikaletém usilovném hraní vypracovala mezi nejčastěji skloňované pojmy české nezávislé a klubové rockové (potažmo metalové) scény. K jejím největším úspěchům patří samozřejmě předskakování MARILYN MANSON při jejich nedávném kontroverzním vystoupení na brněnském Velodromu. Chomutovští drtiči emocí právě vydávají vlastním nákladem své debutové album „Potešma“, které by je mohlo ještě více zviditelnit na mapě domácí scény.
Největší přednosti X-LEFT TO DIE vyniknou zejména na koncertních pódiích, protože jejich styl je poměrně přímočarý a lze říci i moderní, takže veškerá energie vypuštěná při živé prezentaci působí jako velká devíza tvorby kapely. Navíc při kombinování hřmotných pasáží s akustickými vyniknou mnohé zajímavé momenty a nosné refrény. Album navíc vládne opravdu výtečným zvukem. X-LEFT TO DIE nepatří ke skupinám vyjadřujícím své pocity složitými postupy, nýbrž k těm, kteří skladby vymalovávají pomocí tónových barev, nálad a různých odstínů emocí. Ostatně, stejně jako tomu bylo zvykem u některých kapel příslušících dříve k nu-metalovému hnutí. „Potešma“ však není nu-metal, není ani metal-core, ale prakticky spojuje metalovou (popřípadě metal coreovou) energii s pochmurnými tesknými náladami, na jakých stála kdysi tvorba takových velikánů jako KORN nebo již zmíněných MARILYN MANSON, a ještě k nim přidává trochu té vlastní rockové melodiky.
S debutovým albem si tedy X-LEFT TO DIE kladou za cíl být stejně přesvědčivými z nosiče jako na koncertech, což se jim daří zhruba ze dvou třetin. Ve prospěch skupiny hraje znalost momentálních nebo nedávno aktuálních trendů v metalové muzice, velmi dobrý zvuk a celková stylizace nahrávky. Stejně tak získává plusové body za charismatický projev svého frontmana Aveho, který dává vzpomenout právě na lídry již výše vzpomínaných světových formací, do jejichž přesvědčivosti mu však ještě stále cosi schází. Přesto je schopen bolestně zasténat i zvířecky zařvat. Kytary jsou v riffech hutné a naopak se velmi dobře doplňují v akusticky jemnějších pasážích. Na skupině je patrné, že svým žánrem dokonale žije a je ve svém směru po všech stránkách ujednocená. O dobrých hráčských schopnostech není třeba se rozepisovat. Naopak proti X-LEFT TO DIE stojí tak trochu nedostatečná schopnost vytvořit opravdu neobyčejnou skladbu nebo nápad, který byste již nikdy nezapomněli či který by se něčím vymykal celku. Takový se na novince prakticky nenachází (je zde řada dobrých věcí, ale žádná vynikající), což se ale do budoucna může klidně zlepšit.
P.S.: Ze skladeb mě zaujala zejména úvodní hymna „Everyone Loves“ s mohutným refrénem, nabušená „Bang!“ a pak tanečně rozdováděná „Bubble Gum“.
