Na post-metalovém nebi nám začíná zářit nová kometa. Berlínsko-istanbulská čtveřice kuje železo, dokud je patřičně žhavé, takže v poměrně krátké době od vydání debutu „Depressionland“ z roku 2022 vychází na úsvitu nového roku druhé album. „Metaphysicize“ však oproti podařenému debutu představuje mnohem delší evoluční skok, než by zhruba rok a půl veliký rozdíl mezi těmito nahrávkami mohl naznačovat. Debut přinesl kvalitní a přesvědčivou nálož moderního metalu, avšak v porovnání s letošní novinkou se album stylově pohybovalo na poměrně omezeném prostoru.
Skupina jakoby oprášila i svoje death a black metalové začátky a k základu, tvořenému moderním hutným metalovým soundem přidala i vlivy z tradičnějších kovových forem. Její tvorba jakoby tím dostala až nečekaně silné impulzy k tomu, aby doslova expandovala do prostoru. Skladby tak zákonitě působí pestřejším dojmem, nabídnou dostatek vzruchu, napětí a emocí a album jako celek pak i přesto organicky drží pohromadě. Tedy ne, že by debut teď působil jako nějaké nedochůdče, na to je koneckonců stále až moc kvalitní, ale BIPOLAR ACHITECTURE ze zpětného pohledu v době jeho tvorby nedokázali objevit všechna zákoutí svého potenciálu.
A ten se zdá být nemalý. Stylová škatulka uvedená v úvodu této recenze může být výstižná a matoucí zároveň. Jako celek lze album stále poměrně spolehlivě zařadit do proudu post-metalových, řekněme, že i progresivních kapel, pro které progrese znamená spíše než instrumentální orgie hlavně nenechat se příliš svazovat žánrovými pravidly a nabídnout vyváženou a pokud možno i svébytnou kombinaci epiky a zemitosti. Ovšem v detailech, rozuměj motivech, či rovnou celých pasážích jednotlivých skladeb čeká na posluchače nemálo výletů do ještě nedávno nepříliš očekávaných sfér.
Vlastně ale když se nad tím člověk zamyslí, je to vývoj docela logický. Náznaky současného zvuku a směřování jsme mohli zaznamenat už na EP „The Tragic Protagonist“ z roku 2020 anebo o 2 roky později na debutovém albu. Ale zatímco tehdy to byl jen doutnající uhlík, nyní je z něj šlehající plamen. Obhroublému zvuku skupiny se v podobě mnoha zjemňujících přísad dostává patřičné barevnosti a hloubky a to i navzdory tomu, že v základu máme stále co dělat s tvrdou metalovou nahrávkou.
Rozjezd alba, jež představuje titulní skladba, v sobě mísí subtilní kytarové motivy a velkolepou produkci. Její pozvolný nástup se nejen snaží, ale opravdu evokuje očekávání zajímavého následného dění. BIPOLAR ARCHITECTURE se rozhodli scénu opanovat po jednotlivých krůčcích. Na svého posluchače nevlítnou jako rozzuřený býk do arény, ale naopak kolem něj krouží jako kočkovitá šelma a postupně vylepšují pozici pro útok. Tím útokem je míněno stupňování intenzity úvodní skladby, která postupně graduje, až se zhruba v polovině na moment ze středního tempa překlopí v nefalšovanou sypačku. Kolem poletují emotivní kytarové ornamenty, aby v souznění s obhroublým vokálem vytvořily vpravdě funkční harmonii.
Náladotvornými vyhrávkami se zde skutečně nešetří. V jednotlivých písních sice zjemňují masivní kytarový zvuk, ale zároveň i dodávají na emocionální intenzitě. Trochu to může připomenout švédské CULT OF LUNA, s tím dovětkem, že BIPOLAR ARCHITECTURE jsou víc metal a rytmicky podstatně neposednější. V budování atmosféry a práci s náladou se však švédské veličině už velmi přibližují. Jakmile zazní masivní úvodní riff skladby „Death of The Architect“, stylové rozpětí alba se najednou opět zvětšuje, což umocní následný blackující prasopal. Inspirace černým kovem je zde zřetelná a funguje především na principu sloučeniny s post-rockovými atomy. Zjemňující kontury zasněných kytarových motivů a ostré metalové nájezdy v tomto případě tvoří velmi stabilní a vyváženou hudební molekulu. Navíc velmi povedených kytarových motivů, mělo by se dodat.
V těchto momentech jsou Berlíňané nesmírně silní. Ve schopnosti pospojovat jednoduché motivy v epický a soudržný celek a z tohoto vytvořit působivý posluchačský zážitek jsou na v podstatě stále začínající kapelu až překvapivě dobří. Existují desky, které jsou sice kvalitní, ale vy cítíte, že by jim o nějakou tu skladbu méně prospělo. Pak najdete desky, které jsou také kvalitní, mají soudnou stopáž, ale vy cítíte, že by to ještě alespoň jednu skladbu navíc chtělo. „Metaphysicize“ vzhledem ke svému zaměření na ploše kolem 40 minut rozehraje veliké divadlo, ale ten konec by přeci jen mohl přijít o něco později a nebyla by to žádná nastavovaná kaše. A je dost možné, že toto velkolepé drama se teprve plně rozvine a dohraje až příště. Nemělo by nás to překvapit!
