MADDER MORTEM už rozhodně nemají potřebu kamkoliv spěchat. Na jejich další album jsme si totiž museli počkat více než 5 let. Do názvu „Old Eyes, New Heart“ se tato norská skupina pokusila vtisknout i svůj osobní pohled na vlastní tvorbu, která je tu s námi už čtvrtstoletí. Osmá deska však rozhodně není žádnou bilanční retrospektivou, na to nejspíš od této skupiny nikdy nedojde. Právě naopak, ona tradice tak trochu nenápadně kroužící kolem její existence je dodržena i v letošním roce. Mám tím namysli především schopnost navázat na předchozí album, a to bez ohledu na velikost časové prodlevy mezi novinkou a jejím předchůdcem.

Kdo se s tvorbou MADDER MORTEM potýkáte již delší dobu, tak dovedete dost dobře odhadnout, že tady to už na žádný „návrat ke kořenům“ nevypadá a nikdy vypadat ani nebude. Přitom úvod jde přesně proti tomuto trendu. Silným dramatickým nábojem nabitá skladba „Coming From The Dark“ přinese přesně to nejlepší, co jsme od této pětice združené kolem charismatické zpěvačky Agnete Kirkevaag tak rádi zvykli očekávat. Píseň komplexním způsobem evokuje starší a napjatější tvorbu někdy z dob alb „Deadlands“ (2002) anebo „Desiderata“ (2006).

Úvodní skladba, kromě toho, že pořádně vtáhla do děje, zároveň i funguje jako splátka věrným za dlouhé čekání. Další průběh však již nabídne mnohem pestřejší nabídku a vlastně tak zcela logicky navazuje na svého předchůdce, který skupinu velmi pozvolna a především nenásilně posouvá z tvrdšího a těžkotonážnějšího zvuku do vzdušnějších a žánrově méně vymezených hudebních poloh. Tento proces je dlouhodobý a s každým dalším albem jakoby se plnil již dávno stanovený dlouhodobý plán, na jehož konci někdy v budoucnu bude svébytná rocková kapela, zbavená posledních zbytků kdysi dominantní metalové muziky.

Možná to vidím poněkud radikálněji než skupina samotná, ale skladby, jako například v pořadí druhá „On Guard“ postupně přibývají a nejsou rozhodně žádnými ojedinělými výstřelky. V porovnání s otvírákem obrat takřka o 180 stupňů někam k bluesem silně ovlivněné melodické lince. Masivně riffující elektrické kytary najednou ztichnou, tempo udává basa a jemný projev Agnete pohybující se v intencích přednesu barové zpěvačky jen pozvolna stupňuje napětí před refrénem, který opět nabídne tu starou dobrou erupci emocí, byť tentokrát v poněkud přitlumeném podání.

Střídání až takto kontrastních skladeb není doménou celého alba, ale v menší intenzitě MADDER MORTEM tak činí po většinu jeho hrací plochy. Ostřejší skladby; po rozvolněné „On Guard“ přichází další záležitost, ve které do vás Agnette vykřičí svůj vztek - „Master Tongue“, jsou nenásilným způsobem „kompenzovány“ těmi řekněme, méně emotivními. Vlastně v tomto směru nic, co bychom už neslyšeli v minulosti. A když se tyto dva protipóly potkají v jedné skladbě, je z toho hned skvost v podobě „Cold Hard Rain“. A je to v podstatě klasika dle již mnohokrát aplikovaného vzorce – pozvolný rozjezd, jemný zpěv ve sloce a postupná gradace, nabírající síly spíše pozvolna a „tam někde v pozadí“ až po nástup masivních kytar, doprovázených náhlou změnou vokální intonace po trajektorii klídek – vztek.

Koncept této recenze jsem měl v hlavě vlastně prakticky ihned po prvním poslechu, ale ty následné mi jej trochu rozmetaly. Některé dobré nápady a kvalitní motivy ve skladbách dokázaly na sebe upozornit až o něco později a jestliže mi hlavně druhá polovina alba zpočátku už tak trochu splývala v poněkud jednotlitou masu, jeho další studium dokázalo tyto postupně rozklíčovat a poodhalit mnohé další a nesporné přednosti. Přesto jsem však prost toho doporučovat mnoho poslechů nutných pro odhalení krás hudebního díla, protože v tomto případě jsou i tak tyto okamžitě jasné. A dají se v podstatě zkopírovat z recenzí na předchozí počiny skupiny. Neslábnoucí schopnost napsat dobré písně, pěvecká jistota Agnete, na jejímž projevu se jistě podepsalo i nelehké období, kterým si prošla a nad tím vším nefalšovaná radost si po tolika letech opět natočit desku. Ta možná nebude patřit k nejsilnějším položkám diskografie MADDER MORTEM, ale úpřímně, v takové silné konkurenci to snad ani nelze brát jako výtku.