Nemohu popřít, že mi je dost po chuti renesance gotického rocku a post-punku, které jsme svědky v posledních letech. A tak nějak ani moc neřeším, jestli je to prostřednictvím doslovného přehrávání osmdesátkové muziky anebo pokusů o její přenesení do současnosti. V obou případech to přináší zajímavá a kvalitní alba. O své slovo na tomto fóru se hlásí i uskupení z německého Essenu a nám vyvstává otázka, do které z těchto dvou skupin je nakonec zařadit?
Tak právě v tomto případě to tak úplně jednoznačně určit nepůjde. Tato pětice už na svém prvním záznamu ve formě bezejmenného EP z roku 2019 dokázala zaujmout poměrně neotřelou kombinací heavy metalových vlivů a gotické teatrálnosti, což debutové album „Moonlit Cross“ z roku 2021 jen potvrdilo. Cit pro klasický těžce kovový kytarový riff, procítěné vokály a to vše obvázané slušivou stužkou pompézního provedení dávaly tušit, že od našich západních sousedů fouká svěží vítr.
Loňské a zároveň druhé album kromě dalších věcí potvrzuje i fakt, že THE NIGHT ETERNAL zůstávají kapelou na vzestupu. Už prvotní poslech dost jasně ukazuje výrazný progres. Podařený debut je tak překonán snad ve všech ohledech. Produkční a v první řadě kompoziční stránka věci dokazují, že i pouhé 2 roky ve vývoji kapely dokáží být dosti zásadními. Na první poslech znatelně sebevědomější a jistější songwriting, skladatelská jistota a výrazná eliminace živelnosti, nebo snad nevyzrálosti, které debutu místy dost slyšitelně svazovaly ruce.
„Fatale“ je tak především albem, které velmi umně a sebejistě osciluje hned mezi několika žánry. Sladkobolný vokál Ricardo Bauma šikovně balancuje na hranici kýčovitého projevu, a přesto nebo možná právě proto bezpečně udrží balanc nad propastí, ve které číhá peklo z přepjatých emocí. Právě pěvecké party jsou asi tím nejvýraznějším krokem směrem vpřed, který byl od předchozího alba učiněn. Je zde slyšet silné ovlivnění gotickým rockem osmdesátých let. Já osobně tam cítím ozvěny takových THE MISSION (hlavně v těch emotivnějších polohách) a stejně tak třebas THE CULT, byť barva hlasu Iana Autsburyho je někde jinde.
Pestré riffování, široké spektrum podařených melodií a rytmický tah vytvářejí mnohem více než jen důstojného společníka pro výrazné vokální linky. Kombinace heavy metal a gotický rock tvoří protiklady možná jen na papíře, neboť v tomto provedení do sebe jednotlivé dílky hudební skládanky až překvapivě dobře zapadají. Když je potřeba zvýraznit hitový potenciál skladby („Stars Guide My Way“), forma se zjednoduší a celek se kompletně zaměří na jeden cíl. Když to naopak dramaturgie dovolí, otevírá se prostor pro pestré kytarové kejkle a slušivá sóla, kterých si užijeme více než dost prakticky snad v každé ze zde zastoupených skladeb.
Zmiňovaný hitový potenciál má kromě jasné tutovky „Stars Guide My Way“ hned několik dalších písní. Všechny spojují aktraktivní kytarové motivy a v dobrém slova smyslu srdceryvné refrény. Zároveň si však skladby i přes své poutavé provedení dokáží všechny uchovat typickou majestátní atmosféru, která pramení ze silného ovlivnění gotickým rockem osmdesátých let. Jeho přímočarost zůstává zachována alespoň v rovině chytlavých nápěvů, zatímco hudební „spodek“ často zapátrá v melodicky pestřejších heavy metalových archívech. Ačkoliv archív je vzhledem ke svěží kytarové práci skupiny přeci jen výrazem trochu neuctivým.
Druhé album německých THE NIGHT ETERNAL představuje velmi životaschopnou vizi hudby, která by se dala možná trochu povrchně hodit do škatulky retro. To je však jen částečně pravdivý pohled. Jsem totiž toho názoru, že takto pojatý hold časům minulým má své pevné místo i v současnosti a dokáže tak zprostředkovat tuto hudbu i mladším posluchačům, ale kromě toho, a to je asi to nejhlavnější, ukazuje, že tyto hudební formy se zas tak úplně nevyčerpaly v časech svého zlatého období. Byla by veliká škoda na ně jen tak zapomenout. Vím to já a vědí to především talentované kapely, jakou jsou i THE NIGHT ETERNAL!
