Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvanáct měsíčků (s nimiž se mimochodem PANOPTIKO jistě také dobře znají) sotva stačilo načnout nové kolečko na nejvyšším kameni a záhadní černí komoňové domácí metalové scény jsou tu zpět s druhým albem. Tedy v čase na dnešní poměry vpravdě rekordním, který (na rozdíl třeba od sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy to bylo v tomhle směru úplně naopak) by mohl vzbuzovat obavy o to, zda nově studiově zaznamenaná produkce bude stejně znamenitá, jako ta na debutu „Poslední tango“.
Jenže železo se má kout, dokud je žhavé, to se ví už od vynálezu doby železné (bezpochyby rovněž zažili), a tak pánům z PANOPTIKA ani nic jiného nezbývalo. Pokud si tedy samozřejmě chtěli udržet dosavadní přízeň domácího publika – což zcela nepochybně chtěli – a nabídnout mu mimoto při stále se navyšujících počtech živých vystoupení také něco jiného, než jen materiál ze zmiňovaného prvního alba.
Ale žádné strachy! Tak jako bylo „Poslední tango“ doslova zjevením v tuhnoucích poměrech domácí mainstreamové metalové scény, jsou „Bohové“ jeho spolehlivým následovníkem, jenž se pomyslného štafetového kolíku ujímá se stejně pevným sevřením a nadějí, že i po příštích závodech bude stále na čele českého pelotonu.
Zkraje se vám může docela klidně stát, že v obsaženém materiálu zaslechnete cosi jako typický rukopis PANOPTIKA, který by jim někdy v dalekém budoucnu mohl svazovat ruce, což se ostatně nevyhne leckteré kapele. Ale takový okamžik se postupem poslechového procesu začne zdát být od přítomnosti tak strašně daleko, že snad nemá ani cenu nad ním více přemýšlet. Spolu s tím pak pětice maskovaných umělců definitivně a pevně chytne posluchače za pačesy a protáhne ho vpravdě silným metalovým zážitkem, nenásilně a přirozeně navazujícím na to, kde skončilo „Poslední tango“.
Rejstříky, s nimiž je tentokrát po metalovém způsobu nakládáno, jsou opět velmi široké. Sahají od pěkně od podlahy odpíchnuté „Mozartovy kule“ coby rafinované pocty jmenovanému umělci a jeho autorským schopnostem, přes náležitě dramatické položky, rozlešťující případné pochybnosti o serióznosti téhle kapely („Vernisáž“, „Hodinář“), až po více odlehčenější kusy, hýřícími melodiemi, z nichž některé dokonce jakoby evokovaly bezstarostnost domácího osmdesátkového popu („Ďábelský bál“) – aniž by se však naštěstí jednalo o nějakou prvoplánovou metalovou diskotéku. V „Dejte mi provaz“ dojde znovu na působivou a silnou baladu s už nezbytným banjem, „Prokletý marsh“ a „Pinocchio“ velmi sebevědomě prověří další notoricky známá světová hudební čísla (přičemž se za ně rozhodně neschovávají), a pokud někdo bude chtít hledat vrchol celé nahrávky, bude mít znovu k dispozici prakticky všechny její položky.
A třeba jeho prst ukáže na úžasnou „Rendez-vous“, v níž jakoby se zrcadlilo úplně všechno to, co symbolizuje onu zvláštní poetiku PANOPTIKO, včetně elegantních textových obratů, zde například reprezentovanou těsně před refrénem vícevýznamovým sloganem „Někdo nám do toho vlez“. Třeba samozřejmě ne, ale to, předpokládám, už nic nezmění na celkovém dojmu z alba „Bohové“, který by se vlastně dal popsat velmi podobně – ano, PANOPTIKO nám do toho znovu vlezli, a to docela zásadním způsobem!
Skotské thrashové úderce zapadají všechny dílky old schoolové skládanky na svoje místo. Zvuk a produkce parádně vzdušné i agresivní, Johnnyho vokál patřičně útočný a expresivní, kompozice pestré, přiměřeně melodické a s tahem na branku. Tak to máme rádi!
Možná už to není jako kdysi, ale stále to téhle švédské partě šlape. Death metal se slušnou energií a dostatkem proměnlivosti. Vlastně je to taková pocta starým časům.
Těžká a zároveň křehká věc, nejtemnější v diskografii bych řekl. Zpěvnost (i na poměry rapu či hip hopu) je pryč, hravost se slovy zůstala, ale vyprávějí se spíše příběhy. Dominuje důrazný Sifonův vokál, Milesa poněkud upozaděna. Ovšem skvělé jako dycky.
Výborný retro hevík s chytľavými nápadmi a estetikou dua nápodobnou súčasným DARKTHRONE. Album pre všetkých, ktorých sklamalo smerovanie GHOST po debute.
Někdejší výrazná naděje hodonínského metalu otočila kormidlo a začala hrát pop. Prý dark, v temných klipech se míhají dívky jen mírně oděnější než Bianca Censori a evidentně se hledá díra na trhu v oblasti elevator music. To je zrada, napsal jsem.
Tuomas Saukkonen se svou náladovou variací na finskou zimu opět nešlápl úplně vedle. Má to svou specifickou atmosféru, jen vokál stále jaksi nevýrazně plochý. Na působivější album "Waves" (2020) to nemá, ale i tak celkem příjemné.
Finská zpěvačka Rioghan Darcy na druhém albu svého projektu pokračuje v mnohotvárné rock/metalové alternativě, kde dokáže kombinovat poprockové melodie s vyhrocenou progresí i emotivní gothicou. Hodně náladové a návykové album.