Seriál, o kterém se nyní nejvíce mluví. Naši redaktoři kvůli němu chodí rozdávat moudra do DVTV. TMBK na to dělá fórky. Vidět Hru na oliheň patří k tomu, co se předpokládá. Jedni mluví o mnohovrstevnatém díle, na které lze koukat z více úhlů, od čistokrevné zábavy až po filozofickou kritiku kapitalismu nebo patriarchátu. Jiní o podprůměrném odpadu, který surfuje na tsunami nezaslouženého „hajpu“. Takže si to pojďme shrnout.
Základní příběh se točí kolem toho, že dospělí lidé hrají dětské hry. Kdo prohraje, zemře. Dostáváme se do tajemného místa, o kterém nejdříve vůbec nic nevíme. Nalézá se tu čtyřistapadesátšest zavřených lidí, kteří se ke hře v minulosti upsali, aniž by znali její přesná pravidla. Příběh sleduje jen osudy vybrané skupinky, ale vypadá to, že každý z hráčů má za sebou nějaký lidský a současně i finanční bankrot. Všichni soutěží o pohádkovou sumu 45,6 miliardy jihokorejských wonů (842 232 000 korun českých). Hráči mají možnost hru ukončit, ale jen za podmínky, že s tím souhlasí většina hráčů. A tak se hraje a lidé umírají. Kolem toho se dozvídáme střípky z životů „hlavních hrdinů“ a zjišťujeme, za jakých okolností se dostali na šikmou plochu.
Podařilo se tu spojit zajímavé jednoduché principy - vizuál a symboliku. Jednoduché barevné uniformy. Dětské hry, ve kterých jde o život. I ukončení, které s sebou opravdu nese nějaké poselství. Očekávání bylo ale vzhledem k tomu, jak moc se o seriálu mluví, mnohem vyšší. Stále se to nedokáže byť jen přiblížit šoku, jaký jsem zažil před více jak dvaceti lety, když jsem poprvé viděl japonský akční thriller Battle Royal, který Hru na Oliheň připomíná svoji přímočarou brutalistou. Možná ale každá generace potřebuje podobnou jehlu, která propíchne balónek komfortní zóny. A Battle Royal je spíš pro nás, boomery.
Dokázal jsem se vyrovnat s přehrávaným herectvím a okatě teatrálními scénami, zářivými barvami i koncem, který víc rozebírat nebudu. S čím se ale vyrovnat nedokážu, je scénář, který mi přišel nelogický už při prvním shlédnutí. V čem? Je to prostě příliš mnoho situací, které šustí papírem. Hra na oliheň jako taková je připravena až příliš na míru scénáři, má dost trhlin, které počítají s tím, že některé situace dopředu dopadnou přesně tak, jak je s nimi dopředu počítáno. Některé principy jsou až příliš nerealistické. To pro mě znevěrohodňuje celý koncept, až se mi nechce věřit tomu, že první verze scénáře vznikla už v roce 2009. Nezmiňuji to, že hlavnímu hrdinovi je velmi těžké fandit, a předem jsem odhadl, jak to celé skončí.
K jihokorejské kinematografii mám veskrze pozitivní vztah, i když v ní některé věci nechápu. Líbí se mi většina filmů Kim Ki-Duka, který nás nedávno opustil. Velmi cením filmy typu Old Boy a rozumím tomu, proč má film Parazit Oskara. Na druhou stranu vůbec nerozumím nadšeným komentářům kolem filmu Mutant z roku 2006. Pro mě to byl ve své podstatě béčkový horor. A vlastně do podobné kategorie u mě zatím spadá i Hra na Oliheň. Určitě je to zábava, určitě je patrné i to, že nemělo zůstat jen u ní. Sociálně kritické tóny tu rozhodně slyším. Výsledek ale pro mě není žádnou seriálovou revolucí. Neměl jsem pocit, že se dívám na něco, co mění svět. Určitě je to netflixový nadprůměr zasazený do lehce exotických kulis. Ale dál? Dál nic.
