Více než třicet let na scéně a k tomu status jedné z vlajkových lodí československého punku. To jsou SPS neboli „Snížená pracovní schopnost“, kapela, která si vždy dokázala udržet vlastní tvář a do historie se zapsala daleko větším množství skvělé muziky, než jen skladbou „Ruská“, jež se zřejmě ve spojitosti s ní mnohým vybaví jako první. Na podzim loňského roku pánové vydali své teprve sedmé studiové album, a jak plyne z jeho drážek, udělali moc dobře, když se ještě jednou vydali do nahrávacího studia.

Protože ono se jim tam už moc nechce, jak vyplývá i z názvu alba samotného. Čas běží, všechno už bylo zahráno a řečeno, tak proč vlastně vybočovat z pohodlí zavedeného repertoáru, s nímž se dá si užívat živého hraní po klubech i letních festivalech. Avšak tohle všechno jen zdánlivě. Když na to přijde, je vlastně ještě spousta témat, o kterých můžete zpívat, a spousta způsobů, jak o nich hrát.  

„Nemusíš se dojímat, bejt naměkko,
lidi, co umíraj´ hlady, ty jsou daleko,
můžeš si vyžrat svojí lednici,
a pak to spláchnout nějakou peticí,
žiješ v tom, že svět to nespasí“ („Globalizační“)

A přesně o tom „Adios, kamarádi pankáči“ je. O tom, že SPS ještě jednou důrazně ukázali, co v nich vězí, a že jejich reputace není dílem nějaké prastaré náhody. Album působí vlastně jako jakési „Best Of“, jen s kompletně novými skladbami, které perfektně reprezentují ty nejzajímavější nálady, nápady a melodie, které kdy SPS spáchali.

Místy se báječně spoléhá na typicky mnohem metalovější kytaru, než bývá v punku zvykem („Za krále“ nebo „Černobílá nevěsta“ s vpravdě speedmetalovými vyhrávkami), místy je naopak příjemně stylově průzračné (titulní věc, „Globalizační“ nebo „Milionář“) a samozřejmě nabízí i celou řadu dalších barevných okamžiků, jimiž posluchače neomylně potěší, jako třeba tahací harmonika ve „Velkém bratrovi“. A není na něm prakticky místa, z nějž by snad bylo možno získat pocit, že kapela šlape vodu, včetně závěrečné „Je tu vůbec někdo?“, která byla zjevně došita horkou jehlou až ve studiu.      

Jede to prostě jako dobře prolitá punková mašina, jíž navíc dokonale sedlo rozdělení autorských prací i mikrofonu mezi synonymum kapely Zdeňka „Krkavce“ Růžičku a druhého služebně nejstaršího, basistu Jana „Skleníka“ Sklenáře, bez nějž už si vlastně kapelu také nelze představit. Speciálně jeho texty (viz. výše) pak mohou být pověstnou třešničkou na dortu, jímž SPS oslavili své čtyřiatřicáté narozeniny, a sebejistě ukázali, že do starého železa ještě zdaleka nepatří.