Už dlouho si mě nějaká počítačová hra tak neomotala kolem prstu. Z části je to způsobeno tím, že jsem propadl jejímu netradičnímu vizuálnímu stylu, uhranula mě mrazivá atmosféra temných severských detektivek a současně herní styl, který mi připomněl dávné klenoty herní pokladnice. DISCO ELYSIUM je unikátní projekt. Byl jím už na svém počátku. Estonská společnost ZA/UM, která hru uvádí na trh, není žádnou ostřílenou značkou, jsou ve světě videoher absolutními nováčky a tento kousek je jejich prvotinou. Prvotinou, která ve své verzi z roku 2019 posbírala čtyři ocenění na The Game Awards a dostala se na vrcholky žebříčků nezávislých her. Verze „Final Cut“, která byla vypuštěna na konci března, se liší v tom, že tu je nový obsah a hlavně jsou namluvené dialogy, které byly v předchozí verzi v drtivě většině jen textové. A stálo za to si počkat.

Hra stojí hlavně na atmosféře a příběhu. Balancuje tu na pomezí temné severské detektivky, má silně noirovou atmosféru a odehrává se v paralelním světě, ve kterém vás budou hodně bavit paralely k tomu našemu. Ve svém jádru DISCO ELYSIUM představuje padesáté a možná i šedesáté roky. Najdete tu opravdu mnoho podobností s Estonskem té doby a na Tallinn ostatně odkazuje i jméno města, ve kterém se celý příběh odehrává. Herní hřiště ve městě Revachol nápadně připomíná latinské pojmenování Tallinu, které znělo Revelia.
Příběh vás na počátku zastihne jen ve spodním prádle. Probouzíte se ve zdemolovaném hotelovém pokoji, z rozbitého okna na vás fouká studený vzduch a máte problém si vzpomenout, kdo jste, proč tu jste a kde vlastně jste. Poté, co se oblečete a kouřící blondýnka vás osloví pane policisto, začínáte skládat dílky skládačky nejen vašeho života, ale i hlavního úkolu. Vedle hotelu totiž na stromě stále visí oběšený muž, jehož vraždu máte vyšetřit. Dole v baru na vás čeká kolega, který vám přijel s vyšetřováním pomoci.

Celkem záhy zjišťujete, že nemáte ani svoji zbraň, ani odznak a vlastně si nemůžete vzpomenout vůbec na nic. Na baru máte kolosální sekeru a pokud chcete bydlet dál, je zapotřebí opatřit si nějakou hotovost. Musím říci, že hrát RPG hru za životního zkrachovalce, alkoholika a detektiva v prostředí, kde pravidla fungují trochu jinak, než v tom našem, mi dělalo zpočátku celkem problém. Svoji postavu, o které ani nevíte, jak se jmenuje, zřejmě nebudete mít rádi. Ale hra na vás začne od prvního okamžiku působit tak, že chcete o světě vědět víc. Kde to vlastně jste? Kdo jste vy a kým jste byl předtím? Co se tu stalo? Jak se dostala téměř nahá mrtvola na strom? Proč neznám své jméno a jaké vlastně je? Atmosféra nejistoty vás neopustí po celou dobu hraní. Skládáte puzzle svého života i případu, ale stále vám něco chybí.

Atmosféře skvěle napomáhá vizuální styl, který hře vtiskl nenápadný muž s lenonkami a vysokým čelem, Aleksander Rostov. Celou hru oblíkl do netradičního vizuálu z olejových maleb a dodal tak hře opravdu silný odér autentického světa, který stojí někde vedle toho našeho. Spousta věcí vypadá stejně: domy, interiéry, silnice, mozaiky na podlaze. Když se třeba podíváte na vozový park, který je hybridem kabiny z kombainu a steampunkového starého kočáru, dostane vždy připomenutí, že tento svět je jiný a je zapotřebí ho zkoumat.

Tím hlavním otcem hry je ale kareliansko-estonský spisovatel a hudebník Robert Kurvitz. Jeho román "Püha ja õudne lõhn" položil základy paralelní dimenzi, ve které se DISCO ELYSIUM odehrává. Děj se odehrává ve fiktivní zemi, která se Estonsku v mnohém podobá. V románu ani ve hře se nevyhýbá politickým otázkám, komunistické revoluci, rasismu, liberalismu a dalším směrům, které si pro DISCO ELYSIUM i sám definuje. Velkou výhodou je právě to, že svět hry je promyšlen do nejmenších detailů. Od historie, politických směrů, problémů se stávkami dělníků, po špiony nebo části měst, na které se už dávno zapomnělo. To je prostředí, ve kterém se pohybujete a snažíte se v něm zorientovat. Když začal vesmír svého románu rozvíjet, padla myšlenka nejdřív na gamebook, který by byl dějově zasazen před jeho první román. Později došel k tomu, že hra bude lepší. Kurvitz sám rád hraje RPGčka a to nejen herní, ale i stolní a na stylu hry je to znát.

Robert Kurvitz vytvořil přesně takovou hru, jakou byste mohli očekávat od spisovatele. Je založena na dialozích, které pro mnohé budou působit až úmorně. Já jsem si hned několikrát připomenul archaické textovky z počátku devadesátých let. Často se opravdu budete cítit víc jako čtenář než jako hráč. To může být u mladé generace hráčů úplně nová zkušenost.

Mnohé také překvapí i to, že ve hře nejsou souboje. Tím můžeme načít kapitolu, ve které se pokusím popsat herní styl. DISCO ELYSIUM možná dostalo hned několik cen za nejlepší RPG hru, ale k čistému RPG má daleko. Ano, házíte tu kostkami jako staroškolském „dračáku“. Plníte úkoly. Dokonce je tu systém levelování, kterým můžete rozvíjet spoustu vlastností, které ovlivňují, co se ve hře bude dít a jakým způsobem se to bude dít. V jádru ale jde o izometrickou příběhovou adventuru se silnými RPG prvky. I v tom je hra originální a ačkoliv možná mnozí veteráni se slzou v oku vzpomínají na PLANESCAPE: TORMENT, tak já tu zas tolik paralel nevidím. V některých ohledech je tu více cítit nádech jiné hry, která vyšla v té samé době - GORKY 17, vydávané polskou firmou Metropolis Software, kterou v roce 2008 koupil rychle rostoucí CD Projekt.

Další důležitou součástí hry je hudba. I tady se promítla role Roberta Kurvitze, který sám působil v kapelách, z nichž nejzajímavější je rocková alternativa Ultramelanhool. Hudbu ke své hře svěřil anglické post-punkové kapele BRITISH SEA POWER a udělal moc dobře. Kapela se zvládla naprosto přesně naladit na strunu příběhu a grafiky. Ambientními a postrockovými plochami dokázali skvěle dobarvit atmosféru a z mého pohledu jde o zatím nejlepší výstup, který jsem od nich slyšel.

Když se vrátím ke hře takové, tak její svět není velký. Rychle se v něm začnete orientovat a hra vám postupně otevírá další lokace, které jsou napěchované obsahem, plastickými a dobře napsanými postavami. Ke hře tak mám jen několik spíše technických výtek. Tou hlavní, kterou zmíním a je velmi otravná, je načítání obrazovek. Grafika je skvělá stylem, ale je to ve své podstatě „namalované pozadí“, které se mírně liší ve chvílích, kdy prší nebo padá sníh. To ale neomlouvá fakt, že kdykoliv někam vlezu, naskočí loadovací stránka, která načítá třeba interiér. Velmi frustrující je to ve chvílích, kde z jednoho interiéru přecházíte do jiného a hra přesto vyžaduje loading. Toto jsem očekával, že pánové ve finalcutu, na který se čekalo dva roky, dokáží odstranit. Zvláště když věděli, že se na tuto vlastnost nadávalo už v roce 2019.

Ve své podstatě jde ale o prkotinu. Pokud hledáte v současném světě generických her něco netradičního a nevadí vám tuny dialogů, je DISCO ELYSIUM hrou pro vás. Je to skvěle napsaný politicko-detektivní román s neotřelou vizuální stránkou, temně noirovou severskou atmosférou a výbornou hudbou.