Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
UŽ JSME DOMA jsem měl vždy za podivíny a dinosaury. Aby také ne, vždyť vznik datují k roku osmdesát pět. Vždy se vymykali tomu, co se na domácí scéně pohybovalo. Měli v sobě kus z těch starých androšských partiček, které se v podzemí potulovaly před revolucí. Nejvíc na to odkazuje asi neškolený zpěv, který často zní jako písničky, které jsem si skládal jako pětileté dítě. Nějak v tom stále cítím punkový tah, který je s každým albem slabší, ale stále je přítomný. Nejvíc tu ale vítězí divnorockový art s erudovaně rozsypanou rytmikou, který se vyžívá v disharmonických postupech a zvláštní poetice.
Ta je z mého pohledu v poslední době asi nejaktivističtější. Václav Klaus by možná řekl ekologicky alarmistická. Texty se točí kolem vody, zimy, ledu a jako vždy mají svůj specifický smysl pro humor. Doteď se bavím tím, jak jsou zvukomalebné, vtipné a přitom mají hloubku i patřičné ostří. Koncepce je zde zcela jasná a při bližším ohledání je možné v nich najít poselství nejen ekologické, ale i sociálně kritické a nebál bych se říci i politické.
„Kry svoje oči tiše klopí že tají tají potají a v myšlenkách se stále vrací že jednou k břehu doplují a že se opět vločkou stanou která se v slunci vytratí Poslední zhasne! krami zazní a ještě malé – malé šplouchnutí…“
Čím déle „Kry“ poslouchám, tím víc mi v uších zrají. Stále nacházím něco nového. Ale na to jsem si už mohl zvyknout. UŽ JSME DOMA nikdy nebyli na první poslech. Jejich antihity, melodiku a frázování vokálů jsem vždy dokázal docenit až po určité době. Díky tomu jsem se ovšem jejich hudbou nedokázal nikdy přesytit.
Jednoznačně se jedná o jedno z nejlepších alb kapely, které řadím minimálně na úroveň alba „Uši“, které je pro mě prozatím špicí. Je naléhavější, hudebně zajímavější. Hlavně místa, kdy dostává více prostoru trubka Adama Tomáška a nově i hostující pozoun. UŽ JSME DOMA jsou samorost, který nejde zařadit. Kormidelník Miroslav Wanek do posledního alba zaklel poselství dnešních dnů. Pokud si dáte práci, najdete zde mnoho dalších odkazů, ať už je to osmičková symbolika nebo uprchlická krize.
Je jako soundtrack k seriálu LOVE, DEATH & ROBOTS. Masivní, drásající kulisa k dystopickému konci světa, zrodu temné hmoty i destruktivním myšlenkám lidské mysli. HLB však v minulosti nabídli zajímavější věci, tak uvidíme, zda obhájí, nebo sestoupí.
Na label Transcending Obscurity je spolehnutí, debut téhle americké skupiny je po všech stránkách dotažené dílo usazené v techničtější deathové poloze. Sice tradiční a nijak objevné postupy, ale šlape to na výbornou.
Tihle Australané mastí prvotřídní metalcore, i když než typický metalcore je to spíše důrazný štěkavý hardcore plný metalového aroma. Místy silné deathmetalové tendence, takže je to drsnější a na melodické vokály se tu nehraje.
Dostatečně brutální progresivní death, ve kterém se ale prosazují i typické severské melodie a atmosférické vlivy. Dominuje však živelná neurvalost. Tihle Finové ví jak mixovat technické finesy a moderní přístup s klasickou žánrovou šablonou.
Až z daleké Chile k nám doléhá starý dobrý old school DM. Tentokrát nečekejte kdovíjaký "cavernous" extrém, spíše devadesátkovou, decentně odlehčenou kolekci. Když se k tomu přidá pověstná jihoamerická divokost, vznikne poměrně solidní žánrová deska.
Mr. Meilenwald je zpět a tentokrát se dostal poprvé pod hodinu. Originální atmo black/doom metal s deathmetalovými črty a meditativně-rituálním podtextem ani tentokrát nepodlézá hodně vysoko položenou laťku. Zejména „Day Of The Poacher“ je úžasná skladba.
Zajímavý tah. WOE nastoupili (ano, Chris Grigg opět přibral spoluhráče) do studia, kde v live módu téměř bez úprav znovu nahráli předchozí kolekci „Legacies Of Frailty“. Nová verze je agresivnější a neučesaná. Něco mezi koncertem a studiovou nahrávkou.