Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
UŽ JSME DOMA jsem měl vždy za podivíny a dinosaury. Aby také ne, vždyť vznik datují k roku osmdesát pět. Vždy se vymykali tomu, co se na domácí scéně pohybovalo. Měli v sobě kus z těch starých androšských partiček, které se v podzemí potulovaly před revolucí. Nejvíc na to odkazuje asi neškolený zpěv, který často zní jako písničky, které jsem si skládal jako pětileté dítě. Nějak v tom stále cítím punkový tah, který je s každým albem slabší, ale stále je přítomný. Nejvíc tu ale vítězí divnorockový art s erudovaně rozsypanou rytmikou, který se vyžívá v disharmonických postupech a zvláštní poetice.
Ta je z mého pohledu v poslední době asi nejaktivističtější. Václav Klaus by možná řekl ekologicky alarmistická. Texty se točí kolem vody, zimy, ledu a jako vždy mají svůj specifický smysl pro humor. Doteď se bavím tím, jak jsou zvukomalebné, vtipné a přitom mají hloubku i patřičné ostří. Koncepce je zde zcela jasná a při bližším ohledání je možné v nich najít poselství nejen ekologické, ale i sociálně kritické a nebál bych se říci i politické.
„Kry svoje oči tiše klopí že tají tají potají a v myšlenkách se stále vrací že jednou k břehu doplují a že se opět vločkou stanou která se v slunci vytratí Poslední zhasne! krami zazní a ještě malé – malé šplouchnutí…“
Čím déle „Kry“ poslouchám, tím víc mi v uších zrají. Stále nacházím něco nového. Ale na to jsem si už mohl zvyknout. UŽ JSME DOMA nikdy nebyli na první poslech. Jejich antihity, melodiku a frázování vokálů jsem vždy dokázal docenit až po určité době. Díky tomu jsem se ovšem jejich hudbou nedokázal nikdy přesytit.
Jednoznačně se jedná o jedno z nejlepších alb kapely, které řadím minimálně na úroveň alba „Uši“, které je pro mě prozatím špicí. Je naléhavější, hudebně zajímavější. Hlavně místa, kdy dostává více prostoru trubka Adama Tomáška a nově i hostující pozoun. UŽ JSME DOMA jsou samorost, který nejde zařadit. Kormidelník Miroslav Wanek do posledního alba zaklel poselství dnešních dnů. Pokud si dáte práci, najdete zde mnoho dalších odkazů, ať už je to osmičková symbolika nebo uprchlická krize.
Velmi zajímavá kapela. Po třeskutě deathovém debutu tu máme neméně třeskutého následovníka, ovšem plně v režii vzpomínání na černé skandinávské devadesátky. Znělo to dobře napoprvé a neméně slušné je to i napodruhé. A tak se ptám - co bude příště? Thrash?
Je příjemné se zas a znova přesvědčovat, že melodický black / black/death metal dle receptů nedostižných DISSECTION tu s námi bude navěky. Brazilci OUTLAW patří mezi velmi učenlivé žáky a svou tvorbou uspokojí zejména milovníky divokých poloh THULCANDRA.
Mimořádně fragilní post-black/shoegaze. Je to jako by se Neige (ALCEST) rozhodl založit boční projekt, který by měl za úkol posunout hranice přecitlivělosti až na neúnosnou úroveň. Deska pro ty, kteří trpí úzkostí i když jim náhodou přidají v práci.
Zcela typický Rogga. Švédský oldschoolový workoholik se svým projektem PAGANIZER nezklamal ani tentokrát. Slušná deska nabírající na síle hlavně ve svém závěru. Palec nahoru za energickou dámu za mikrofonem v poslední skladbě „Vanans Makt“.
Zní to jakoby postpunkeři, začali hrát rapmetal se saxofonem. Má to atmosférou, energii a spoustu zajímavých zvuků. Jestli tak má znít obsah škatule s visačkou „crossover současnosti“, tak vrním spokojeností.
Výlet do temných hlubin industriálního metalu s překvapivě organickým nádechem, inspirovaným skutečnými ptačími zpěvy a zkušenostmi z dobrovolnické pomoci migrantům. Tristan vytvořil jedno ze svých nejtvrdších, ale současně nepřístupnějších alb.