Už dlouho jsme tu neměli plodnou debatu na téma „jste metalový web, voe, proč nepíšete o metalu.“ Důvody, proč dávám hejtrům do ruky rozbušku jsou v zásadě dva. Za prvé: Tenhle spratek si přivlastnil jméno mojí neoblíbenější postavy socialistického realismu. Za druhé: smradlavý gopnik z bratislavského sídliště Ružinov patří k těm několika málo federálním hlavám, které dokazují, že grime nepatří jen na špinavá britská předměstí, ale že když máte v hubě „lyrickej ejkej 47“, dají se jeho šťavnatými bary kosit i témata z panelákových plácků našich domovin. A „Lavička Pimpin‘“ je zásobník plný prvotřídního verbálního olova.
Gleb je pro člověka, který federální hip hop pozoruje se zájmem zvenčí, objev jako kráva. Zjevuje se jako autentický grázl s backgroundem na rozmlácených lavičkách, který dokáže chrlit „choré rýmy“ a příběhy z předměstí, a přitom nevypadat jako trouba hrající si na gangstera z večerky. Gleb je real, i když můžete úsměšně konstatovat, že všechny ty „suka, bljať“ výkřiky, teplákovky se třemi pruhy, dřepění a samplování sentimentálních sovětských orchestrů je vlastně v době obliby „Squatting slavs in tracksuits“ svým způsobem vypočítavé. Ne v tomhle provedení. Gleb si nehraje na vylitého debila, který pije kompot, jezdí za babuškou v žigulíku a okurky otevírá dynamitem. Rapuje o vyrůstání na sídlišti, o pochybných fellaz, o nejběžnějších konfliktech, šedivých horizontech života, pro který jediné „nahoře“ představuje střecha paneláku. Vysmívá se slovenským MCs, kteří se prodávají pod cenou jako vylouhované lokální kopie amerických vzorů.
Dravá touha vydělat cash má v jeho textech stejnou váhu jako „súseda Magda“, která nasraně práská dveřmi a čte Nový čas. Jo, Gleb má samozřejmě ostré lokty a zjednává si verbální respekt, ale přitom vždycky zůstává zakotvený v prostředí, které dokonale zná. Zároveň se nebojí pustit se do lyrických podniků, pocitovek typu „Šedé mraky“, které jsou mnohem víc než grimeovou masáží takovou svéráznou básní z okraje.
A propos, zjednávání respektu a opěvování divokých shows a moshpitů. Na příkladu posledních dvou řadovek české grimeové legendy Smacka můžeme snadno dokládat, jak snadno se tohle téma vyčerpá a otupí, i když rapper dokonale vládne formou. Gleb je technicky naprosto jinde než většina konkurence. Jeho slovní kadence je neskutečná. Cítí beat a dovede svojí flow gradovat tak, že vám každá druhá prudce hozená slabika vypadne z ruky. Jeho tracky ale nejsou jen cvičením v kadenci, zachycují něco víc, něco podstatného o destruktivním životě na okraji.
Navíc se „Lavička Pimpin‘“ hemží skvěle zvolenými hosty. Žádný „imidžový fíčuringy“ trendy hlav a šašků, co kdysi něco znamenali. Tuzemsko potěší zemitý štěk průkopníka Fabia agro trapu z dirty Moravy ASAP Jardy. Zmíněný Smack se v nekompromisní pumelici „B2b“ nadechne k nejlepšímu výkonu za poslední roky. Famózně naloží mladá naděje slovenského rapu, „pizza boy“ Fobia Kid v povídce ze sídláku „Blbé príbehy“. Dymer si šišlavě odplivne několik skvostných temných barů v nezvykle melancholické „Felicii“, která by se klidně mohla stát hymnou československého gopnictví a zároveň manifestem nastupující generace slovenského rapu. A Delik elegantně naskočí na rozjetý grimeový buldozer „Antisocial“, aby vygradoval už tak naprosto zvířecí výstup principála.
Určitá skepse by v případě „Lavička Pimpin“ mohla panovat snad jen u volby beatů. Gleb používá hodně konvenční sonický arzenál, který k dokonalosti vypiloval grimeový kmotr Wiley. Člověk by si skoro někdy přál, aby ho zvolené beats ještě víc provokovaly. To je nicméně detail. Grime byl v dějinách hip hopu vždycky synonymem UG, garáže a spodiny. Ne nadarmo se jeho zástupci tak často hlásí k metalu, punku a první vlně grunge, ne nadarmo je Gleb ve svých textech tak často tematizuje a odvolává se na jejich ikony. Převzal autentickou energii těchto žánrů a využívá toho, že grime je v něčem demokratičtější, protože dostupnější.
Zatímco grunge vyšuměl a punk i metal částečně ztratily přímý kontakt s ulicí, grime dýchá zdola. Není lepší důkaz než „Lavička Pimpin‘“. Takhle syrovou a virtuózní výpověď „ze dna“ hned tak neuslyšíte.
