Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uběhly čtyři dlouhé roky, během nichž se stačil blýsknout třeba skvělým představením na loňském Brutal Assaultu, a příběh černého hadího jedu opět vystupuje do popředí, aby představil svou další, tentokráte již čtrnáctou studiovou kapitolu. A lhostejno, že Cronosův hřbet je zase o čtyři křížky bohatší (takže už překročil padesátku), VENOM jsou zde, podobně jako na minulém zářezu, znovu za metalové pány, kteří se za svou tradiční metalovou tvorbu rozhodně nemusí stydět.
Jinými slovy, principál a jeho dva šikovní souputníci Stuart „La Rage“ Dixon a Danny „Dante“ Needham znovu řádně nakopávají zadky, a to se vší poetikou, jíž v sobě tohle slovní spojení nosí. Koženými botami s okovanou špičkou, v níž je vyryt nenápadný nápis „Black Metal“, s decentním rozběhem z 666 centimetrů a s obrovským předcházející nádechem, tahajícím do kovových plic vzduch až z hlubin samotného pekla.
Jen to potvrzuje fakt, že dlouhověkost metalovým legendám zkrátka sluší, a že mnohé z nich se správně rozhodly, když pořád dál pokračují v díle započatém v dobách, kdy mnozí z jejich posluchačů ještě ani nebyli na světě. To samozřejmě platí i pro VENOM, kteří na „From The Very Depths“ posvěcují formu, jíž si s sebou nesou už od doby, kdy se dala dohromady výše uvedená sestava.
Album otvírá titulní skladba, která nanejvýš ilustrativně ukazuje, jak má kapela stále vytříbený vkus pro zemitý a přitom nevyčpěle znějící kus starého dobrého černého řemesla. Barevné sólo hned na úvod, bezvadný riff a zvonivá gradace ve stručném refrénu, jenž podtrhuje vrčivý Cronosův řev. Myslím, že na albu je jen málo skladeb, které by nenaplňovaly podstatu téhle stručné definice, a že díky tomu jeho hodnota velmi výrazně vystupuje na povrch. „Smoke“, „Temptation“, „Crucified“, „Evil Law“ či „Grinding Teeth“, to je jen výčet těch opravdu „nej“ vrcholů celého alba, v nichž VENOM obdivujete proto, jak dobře dělají, co je jim nejbližší, totiž thrash/black metal bez kompromisů a se zvučným efektem.
„From The Very Depths“ tedy není v žádném případě albem, které by mělo někoho o něčem přesvědčovat, ale albem, které přesvědčí již přesvědčené o tom, že se kdysi rozhodli správně. A jakkoli to třeba zní komplikovaně, komplikované to není vůbec, stejně tak, jako není komplikované propadnout kouzlu nových příběhů z dílny VENOM. Hellyeah!
1. Eruptus
2. From The Very Depths
3. The Death Of Rock 'N' Roll
4. Smoke
5. Temptation
6. Long Haired Punks
7. Stigmata Satanas
8. Crucified
9. Evil Law
10. Grinding Teeth
11. Ouverture
12. Mephistopheles
13. Wings Of Valkyrie
14. Rise
Diskografie
From The Very Depths (2015) Fallen Angels (2011) Hell (2008) Metal Black (2006) Bitten (Live) (2002) Resurrection (2000) Cast In Stone (1997) The Second Coming (Live) (1997) The Waste Lands (1992) Temples Of Ice (1991) Prime Evil (1989) Calm Before The Storm (1987) Eine Kleine Nachtmusik (Live) (1986) Possessed (1985) At War With Satan (1984) Black Metal (1982) Welcome To Hell (1981)
Návrat k plnšiemu zvuku skreslených gitár na vlnách pohodovej melanchólie s charizmatickým vokálom funguje opäť dokonale. Nahrávka nabitá celým spektrom emócií s fantastickým zvukom exceluje vo všetkých rozmeroch post doom/rock žánru.
Metalcore vo veľmi šťavnatej podobe! Keith Buckley, frontman pradávnych a už žiaľ nefunkčných EVERY TIME I DIE a jeho nové pôsobisko v prekvapujúco výraznej forme. Toto sa podarilo v každom jednom ohľade.
Doposud jsem se s tvorbou libereckých spíše míjel a vlastně ani nevím proč. Ty ozvěny starších LVMEN, festival emocí a hůře definovatelná těžká atmosféra dělají z nahrávky pro mě velmi chutné sousto. Jdu se zavrtat pod její povrch => další poslechy nutné!
Stoner / doom / heavy metal tradičního ražení a s "čarodějnicí" za mikrofonem není už žádné unikum. Vlastně ním není ani nová deska amerických CASTLE. Přesto však nahrávka nabídne příjemnou společnost těžký kytarových riffů a (před)pekelných melodií.
Švédská rodinná kapela se příliš nenechává svazovat žánrovými mantinely. Minule to bylo laděno hodně do folku. „Lullaby“ oživuje taneční rytmy postavené na power metalovém podkladu. Opět velmi dobré, jen je škoda, že je to pouze singl.
Jude Law jako sebedestruktivní lovec amerických nácků v temném a tvrdě tenzním thrilleru podle skutečných událostí. Australan Kurzel se s tím nesere a ve filmu, který nejvíc připomíná Sicario či Wind River, zobrazuje zrůdnost i svůdnost US fanatismu.
Zasloužený trest pro ty, kteří Todda Phillipse pasovali na Spasitele komiksu. Nesoudržná slátanina selhává ve všech žánrech, o než se pokusí, svou naivitu každopádně skrývá agresivní temnou introspekcí, která je ještě legračnější než ten psychomuzikál.