Dostat se do povědomí posluchačů debutem, který po čase nabude takřka kultovního statutu, to je pro muzikanta taková dvojsečná situace. V případě HAVE A NICE LIFE se pozice následovníka „Deathconciousness“ stává nezáviděníhodná také kvůli šesti letům, jež mezi alby uplynula. Ale ještě nepředbíhejme.
„Deathconciousness“ se stalo kultovním albem, přinejmenším v užších kruzích zainteresovaného poslucháčstva, díky jedinečné fúzi post-punku, ponurého písničkářství a shoegazeově zastřené lo-fi produkce. Co vyzdvihlo „Deathconciousness“ nad formálně „tvrdší“ spolky snažící se usilovně o jsme-tak-strašně-depresivní vyznění? Byla to právě křehkost, kterou nahrávce propůjčovaly čisté vokály Dana Baretta, a fakt, že se v jádru jednalo o prosté, ne však prvoplánové písníčky, ke kterým ale ona zastřená produkce perfektně sedla.
Na ploše celého dvojalba si HAVE A NICE LIFE vystačili se svým skladatelským a melodickým potenciálem a úspornou instrumentací. Depresivní nálada „Deathconciousness“ měla civilnější ráz a stopy sebeironie a proto působila daleko silněji, než leckteré depresivně blackmetalové výplody nejednoho misantropa s ložnicovým studiem.
„The Unnatural World“ pokračuje víceméně tam, kde předchůdce skončil. Troufám si říci, že podobné reputace však nedosáhne z několika důvodů. Především kvůli produkci, která je přehulenější, zastřenější a líbivější. Rozpor? Vůbec ne, „The Unnatural World“ se zvým zvláštním způsobem daří být přístupnějším albem, na němž i tišší místa nesou opar „velké“ produkce. Zmírnit a vyjasnit lavinu zvukového náporu, mohli takhle klidně znít THE ANGELIC PROCESS.
No a samotné skladby se ubírají podobným směrem. Na boření hitparád to opět nebude, ale posun od bezprostřednosti k „dospělejšímu“ vyznění je patrný. „The Unnatural World“ má potenciál vadit míň než „Deathconciousness“, ale nenabízí opravdu památné momenty. Jako mantra dokola zpívané „...arrowheads, arrowheads...“ v „Bloodhail“, lehce na efekt, i přesto působivý nástup bicích skladby „The Big Gloom“, nablblé klávesové motivy „Holy Fucking Shit: 40,000“, takové momenty se na „The Unnatural World“ moc nevyskytují.
Samozřejmě, jako celek se album neposlouchá špatně a výrazné formální nedostatky postrádá. A dejme tomu, že „Defenestration Song“, hoblovačka upomínající na JOY DIVISION a „Cropsey“, které se nějakým záhadným způsobem daři vyvolat ducha „Deathconciousness“ vyzdvihují „The Unnatural World“ do lehkého nadprůměru. Ostatně soudím, že skladatelské duo má do budoucna stále naději na víc, než nahrávat AOR sebe sama.